Užij si to, mami!

"A nebudeš mít trému?", zeptal se opatrně syn, když jsem mu oznámila mé veřejné čtení, posluchačům naší univerzity mírně pokročilého věku. "Copak jsem nějakej zelenáč, čeho se bát", odvětila jsem.

Všechno je jednou poprvé a vůbec nezáleží, kolik vám je let.

Nedávno mě oslovila Marie, lektorka naší školy, zda bych byla ochotná svým kolegům studentům, předčítat něco ze svých příběhů, a rychlostí blesku ještě dodala. "A na odmítnutí ti nedávám čas". 

Už je to tak dávno, co jsem předčítala spolužákům ve škole, když mě učitelka posadila za katedru. Probíhalo mně sice zvláštní mrazení na zádech, i trochu tréma zapracovala, ale bylo to celkem příjemné. Doma jsem pak chodila po kuchyni s dlouhým ukazovátkem v ruce a hrála si tak na paní učitelku. Vyučování bylo vždycky jaksepatří hlasité.

Svou roli konferenciérky, jsem si taky tehdy vyzkoušela na různých akcích, pořádaných školou. Po vzoru všech hlasatelek, jejichž práci jsem nesmírně obdivovala, jsem si vždycky pečlivě olízla mírně namalované rty (aspoň jelením lojem) a s důležitou, lehce usmívající se tváří, s hlavou vztyčenou, předstupovala před publikum. 

To se přece nezapomíná!

"Takže, Marie, pokud věříš, že tam někdo přijde a bude je to čtení zajímat, není co řešit, přijdu", rozhodla jsem se.

Když jsem vstoupila do prostor, kde se pomalu chystalo posezení a viděla jsem "své" křeslo v čele, trochu jsem se orosila. A když jsem z okna viděla přicházející lidi, docela jsem zdřevěněla.

"Tak Jitko, hlavně klídek, vždyť vůbec o nic nejde, to přece zvládneš", pobízela jsem sama sebe. Trochu mě uklidnilo, že vedle mne seděla jedna kolegyně, která se chystala předvádět své skvělé fotografie. Naklonila se ke mně a zašeptala.

"Paní, já jsem tak ráda, že na to nejsem sama, já mám tak velkou trému".

"Ani nemluvte, já se klepu, jak školačka", zazubila jsem se na ni.

Když mě pak Marie pobídla: "Tak Jitko, začni", rozklepal se mi hlas jak mutujícímu puberťákovi a začala se mi třást ruka.

"Kristepane, Jíťo, přece ve svým věku, nebudeš mít  trému, ještě si přivodíš infarkt", napomenula jsem se, a uvědomila si, jak snadné je ťukat do klávesnice, nebo chrlit své názory do diskuzí pěkně z křesla svého obýváku. Daleko složitější, je přímý kontakt s těmito lidmi. Pěkně naživo.

Ale Jitko, to přece dáš!

A spustila jsem svou četbu tak, jako kdysi za školní katedrou. Mrcha tréma povolila, místností se rozhostilo ticho, a já pomalu unášela své posluchače do svých příběhů. Potlesk byl krásný, nikdo neutekl, dokonce se to prý líbilo.

Je jedno, kolik vám je let, kdy si splníte své přání, a uděláte tím radost třeba i někomu jinému. Vždycky je to fajn pocit. A když mi pak syn řekl  "mami, jsem na tebe hrdej", to byla pro mne pocta největší.