Ještě mi dlužíš za nájem, kámo!

"Strejdo, tak vyprávěj, jak bylo na srazu?" Nedočkavě pronesl syn k mému bráchovi, kterého jsme právě odváželi ze srazu spolužáků. 

Oba totiž studovali v tomto malém městečku na stejné škole, ale v různých časových rovinách. Bratrovy studijní zážitky sahají až do šedesátých let. Stále na tu dobu vzpomíná rád a s nostalgií.

"Sešlo se nás hodně", začal vyprávět. "A já blázen si myslel, jak oslním, že jedu až z konce republiky. A on přijel spolužák až z Austrálie!" 

"A co holky, brácho", byla jsem zvědavá zase já.

"Ani nemluv, to až člověk žasne, na co všechno si ti dědkové vzpomenou", kroutil nevěřícně hlavou. 

"Prý jsem býval pěknej holkař" , prohlásil dotčeně.

"Brácho, ale to přece není žádná novinka, byls kluk jak buk a holky na tebe letěly, to přece každý věděl ", smála jsem se na celé kolo.

"Ještě teď seš fešák a čím dál hezčí", popichovala jsem ho. Brácha byl celá léta jen jeden, mezi námi šesti děvčaty, tak jsme si ho jaksepatří hýčkaly.

"A Pepa taky byl?" ptala jsem se nedočkavě.

"Jasně, že byl, však on si těch našich průšvihů pamatuje nejvíc, já jsem jenom zíral. Představ si, s čím na mě vyrukoval", nadechl se dotčeně brácha.

"Míro, jestlipak víš, že mi ještě dlužíš za nájem," začal mi tam přede všemi povídat.

To začalo nejvíc zajímat mého syna. "Ty jsi nebydlel na intru, strejdo?"

"Bydlel, jen chvíli. Ale to víš, bylo nám krásných šestnáct, holky kolem nás poletovaly, jak už jste slyšeli, tak jsme chtěli jednou zamachrovat a pozvali je do hospody. Zrovna když jsem si frajersky zapálil cigárko, popadl půllitr s pivem a na celou hospodu jsem zařval "na zdraví", objevil se ve dveřích náš profesor. A bylo vymalováno. Vyhazov z internátu! Pepík se mě ujal a bydlel jsem pak u nich. Byla to stejně krásná doba", zasnil se a já s ním.

Byla jsem tehdy ještě vyžle a brácha byl prostě brácha, na toho jsem byla pyšná odjakživa. A nejen já i starší sestry. Jedna dokonce s pravidelností, potají, jezdila s kamarádkou stopem a dovážely mu proviant, hlavně buchty a cigárka. Tak, aby naši nevěděli, to se ví. Jinak by byl konec. Se stopováním i s cigárama. Hlavně by holky nezažívaly tolik dobrodružství v parku, s klukama při kytaře, laciném vínečku. Jednou mě dokonce vzaly s sebou. Už tehdy se mi velký a vtipný Pepík líbil. Ale já byla přece malý vyžle, školou povinný. Dodnes však na to vzpomínáme.

"A kolik dělal ten nájem?", tázal se můj syn a vytrhl mě tak ze vzpomínek.

"Asi třicet korun, ale jak si na to ten Pepík vzpomněl, po padesáti letech, to mi hlava nebere, pacholek jeden! Měl vždycky smysl pro humor," smál se bratr.

"Tak jsem mu řekl, že to jednou pro vždy srovnáme a pozval ho i ostatní kluky do mého penzionu, gratis. A to hned příští rok, není proč otálet, dokud nám paměť slouží", zasnil se a v očích se mu zalesklo.

Tak ať to klukům vyjde, moc jim to přeju!