Každý se má vracet domů...

... tam kde žil, tam kde byl, tam kde se i narodil. Tento úryvek z básničky o vlaštovičkách, jsem si zapůjčila záměrně, protože souvisí s tím, co chci psát.

Tak jako se vlaštovky vrací do svých rodných míst, zrovna tak se to podařilo mně a mým sourozencům. Šest sester a uprostřed jeden bratr, který dostal ten nápad a jednoho dne nám zavolal.

"Bude významný den, sté výročí narození naší mamky, co takhle udělat vzpomínkové setkání nás sourozenců, co na to říkáte? Víte, vždycky jsem měl pocit, že jsem byl u mamky před vámi upřednostňován, no třeba, že jsem dostal více škubánků, nebo placek než vy a tak bych vám to chtěl teď vynahradit", zažertoval brácha. To je celý on. Z vážné věci dělat srandu.

Všechny jsme však s jeho návrhem souhlasily. Ale kde se sejdem, někde v hospodě? Vše vyřešila neteř, která roztřeseným hlasem oznamovala.

"Nebudete věřit, ale měla jsem živý sen, ve kterém mě babička prosila, abychom se sešli u mne doma, že by ji to potěšilo."

Dům, kde jsem se narodila já a jedna sestra, ostatní sourozenci už byli větší. Prožili jsme tu pospolu mnoho let. Je tedy náhoda, že neteř bydlí právě v jednom z bytů v mém rodném domě. Setkání v místech, která jsou nám nejmilejší. A tak to maminka vlastně tam ze shora vyřešila za nás.

Tak se den před tímto setkáním rozjel bratr téměř z nejzápadnějšího výběžku naší republiky pro sestry na Valašsko a hned druhý den je přivezl k nám na Svitavsko.

Společně jsme pak u zapálených svíček mamince tlumočili, že její přání je splněno a scházíme se tak, jak si to přála. Z okna bytu neteře, jsem pak očkem sledovala, zda se v "našem" známém okně neobjeví její tvář a přísahala bych, že jsem ji tam i zahlédla, jak pokyvuje hlavou a šťastně se usmívá. Zas nás má všechny pohromadě.

Jaké bylo naše překvapení, když uprostřed posezení někdo náhle zazvonil. Přede dveřmi však neteř už spatřila jen kytičku s lístkem. Na něm byla napsána básnička Cestička k domovu... a pozvání od sousedů do "našeho" rodného bytu. Mnozí z nás zkoprněli. Chtěli jsme si byt pamatovat tak, jak jsme ho znali, už jen projít kolem známých dveří, bylo mnohdy víc, než dojemné, ale nakonec jsme pozvání přijali všichni. A udělali jsme dobře. Vzpomínky nám stejně navždy zůstanou tak, jak budeme sami chtít.

Památku maminčina stého výročí, jsme prožili krásně, v množství vzpomínání veselých historek a zážitků. Tak jak to má být. Každý by se měl vracet domů, do míst, kde to má rád, s těmi, které má rád. 

Na druhý den, opět uhánělo bratrovo auto směr Valašsko a pak zpátky, do západních Čech. Vlaštovky se rozlétly zase do svých domovů. A jedna z nich, ta nejmladší, Ti bráško, právě teď za vše děkuje. 

Vlaštovička švitoří, zpívá píseň o moři.
Jak tam byla, jak tam žila, jak se zpátky navrátila.
Malá sýkorka se ptala – a proč jsi tam nezůstala –
Když u moře je tak dobře, hmyzu dole i nahoře?
Vlaštovička říká tomu, každý chce jít přece domů,
tam kde byl, tam kde žil a tam, kde se narodil.  (Jan Čarek)