Ruku na srdce, kolikrát jsme všichni měli tohle pokušení, zarputile trvali na svém a byli ochotni vsadit se o cokoliv.
Já se kliďánko přiznám. V dobách útlého dětství, jsem se s dalšími vrstevníky klidně vsázela, že o půlnoci projdeme hřbitovem, až k márnici. Že jsme byli spíš nadšení a "prsatí" před staršákama, než odvážní (včetně mne) to už je druhá stránka věci. Duhové, cucavé špalky, jsme však po zásluze dostali a to bylo to hlavní. Že jsme od nich měli na dlouhou dobu odřené celé patro v puse, o tom nikdo raději nahlas ani necekl.
Ještě jednou jsem se pak vsázela. Spolu s kamarádkou Ivou, jsme ve sporu s mým mužem urputně hájily název písničky Jawa 250 od Věry Špinarové, kdy můj muž tvrdil, že jde o Jawu 350. Samozřejmě jsme vyhrály. Ale sázku v podobě sladkého likéru, jsme pak proklínaly ještě mnoho let. Tohle opravdu nebyla ta správná volba a vinětu této pochutiny jsem nadobro vyřadila ze svého života.
Sázka může být i sladká, až přesladká. Jedna z mých sester hrozně toužila po vlně, kterou vlastnila sestra druhá. Tehdy to byla velká móda křiklavých barev, které lehce nadchly, ale že vlna kousala jak tisíce blešek, to už nikdo tak neřešil.
"Prodej mi tu vlnu, budu hrozně ráda a udělám cokoliv," žadonila Zdena pořád dokola. Druhá sestra byla zprvu neoblomná, ale pak dostala nápad.
"Tak dobře, Zdeno, dostaneš tu vlnu, když sníš čtyřicet věnečků, co jsem právě upekla", sdělila Dana svůj záměr. Jenže špatně odhadla sestru. Ta sedla za stůl, pojídala jeden věneček za druhým, až zůstal úplně ten poslední. Ten slupla, jako by byl teprve první, mlaskla, mrkla na překvapenou sestru a dodala. "Klidně bych si dala ještě další!"
Sázka však může mít i zdaleka opačnou příchuť. Jeden můj známý mi vyprávěl zážitek s dětství.
Bylo mi asi třináct, byl jsem zrovna u bráchy, už byl ženatý a měli doma narozené mimino. Budoucího fotbalistu, jak si přál jeho otec. My s bráchou jsme se vrátili z fotbalu, kde mě učil nejen kopat do mičudy, ale i to, jak se pije pivo. To víš, frajeřil jsem, jako správný puberťák, spolu s bráchou jsme tak nějak zapíjeli to malé škvrně. Taky jsme na něho dělali různé cukrbliky, kterých on nedbal, měl totiž jinší problém. Ten jsme taky za chvíli ucítili. Brácha znalecky rozevřel plínku, na které se "skvěla" tuhá nadílka mrněte, podíval se na mě, pak znovu na to nadělení a zřejmě z pivního oparu dostal nápad.
"Jé, brácho, pojď se vsadit", zařval mi trošku šišlavě do ksichtu.
"Dám ti padesátku, když vezmeš to hovínko do zubů a přeneseš tady na ten papír", ukázal na připravené místo doručení. No, mně se zatmělo před očima, ale pak mi asi i vlivem toho piva, začala šrotovat v hlavě ta suma pa-de-sát korun! Na tu dobu to bylo hodně peněz, který jsem já, usmrkanec, nikdy neměl.
"Holka, co ti mám povídat, já to udělal, teda podotýkám, že se zavřenýma očima, ale té padesátky jsem si pak sakra považoval!"
Tak vidíte, každá sázka má vždycky něco do sebe. Někdy sladká, pak zase s jinou příchutí, ale jedno mají společné. Vždycky se na ně dlouhá léta vzpomíná.
