Ten den bylo vedro k padnutí, přesně takové, že než pověsíte druhou ponožku, ta první vám zaručeně uschne pod rukama. A mě čekala úmorná cesta do města.
Tehdy jsme se zrovna přestěhovali na vesnici, mladší synek měl pouhé tři měsíce. Vedro k padnutí, ale povinné návštěvy dětské poradny se prostě musely dodržovat. Zrovna jako tato, kam jsem byla pozvaná. Vlastně pojedu s malým Tomáškem poprvé autobusem.Taková malá kočárková premiéra. Auto jsme tehdy neměli, byli jsme vděční za nový byt.
Synka jsem nastrojila, uložila do kočárku a vyjela do příkrého kopce směr autobusová zastávka. Výšlap mi dal pořádně zabrat, bylo opravdu vedro hned zrána. Ať už jsme ve městě! Zdálky už vidím autobus, s úlevou uvažuji, že se záchrana blíží.
Nechala jsem kočárek u zadních dveří, předními rychle přeběhla k řidiči, zakoupit lístek, vracím se ke kočárku a vtom mi blesklo hlavou, že ho vlastně sama nenaložím. Jak jsem tohle mohla opomenout, asi jsem to brala jako samozřejmost, že se prostě musí maminám s kočárky pomoct. Jenže téměř plný autobus pasažérů "mlčel", většinou lidé hleděli před sebe, jako že se jich to netýká.
Zoufale jsem do toho mlčícího davu zvolala, " Prosím vás, může mi někdo pomoct? " Až ze zadního sedadla naštěstí přiběhl mladík a s kočárkem mi pomohl. Až jsem usedla, teprve mi vše došlo a s velkým zármutkem si uvědomila mé budoucí trable s kočárkovým cestováním a v duchu si slíbila, že takhle sama už nikdy! Obdobnou jízdu jsem však musela chtě, nechtě pak absolvovat asi třikrát, a měla stejný průběh. Na příště jsme se tedy domluvily se sousedkou, která měla stejně staré dítě a vzájemně si při cestě vypomáhaly. Malý Tomík proto přesedlal velice brzy do skládacích "golfek", které byly na cestování nejlepší.
Tato nemilá kočárková vzpomínka se mi vybavila po létech opět včera. Téměř plně naložený autobus a stejný scénář. Mladá maminka stojící u zadních dveří a prosebně žadonící.
"Prosím vás, může mi někdo pomoct?" Bylo to jako "dežavy", prostě už něco kdysi prožité. A já instinktivně vyletěla ze svého sedadla, na mladou maminu se usmála a chopila se rukojeti kočárku. Zdál se mi sice nějak těžší, než ty, které jsme před mnoha léty vozili my, ale jen jsem si v tu chvíli přála, aby cestování s nimi měly maminky lehčí a spolucestující vstřícnější.
Jsme přece lidi, nebo ne?
