Zase písemka, já se picnu!

Pololetky se blíží, mně hrozí nehezká známka z matiky, zdají se mi příšerné sny, potím se, jen když si na to vzpomenu.

Pololetní prázdniny se opravdu blíží, to je realita. Ale i tohle je všechno pravda pravdoucí. Po těch létech a že už jich je pěkná řádka, se mi zdají tyto sny ze základky.

"Napíšeme si rozhodující písemku", ozývali se kantoři ve všech předmětech. Kdyby to snad tak netlumočili, bylo by to lepší.

"Taháky, to je naše jediná spása!" vykřikoval někdo z davu nespokojeného žactva.

"A jak se to dělá?" Ptala jsem se jako nechápavá husa. Vše mi bylo náležitě sděleno od těch chytřejších a já pak do noci pečlivě popisovala své údy všemi možnými, ovšem jistě zaručenými poznámkami. O spaní nebyla ani řeč, jen jsem tupě zírala do stropu a čekala na následující den, jako na popravu.

Sotva jsem usedla do lavice při hodině chemie, ta zřejmě zapracovala i na mém těle. Poznámky se totiž dokonale vpily do zpoceného těla. Levé stehno pod minisukní, které zrovna patřilo tahákům z chemie, bylo naprosto nečitelné. Pravé, to patřilo do dějepisu, na tom nebylo o nic lépe. Panovníci se mi slili v jeden jediný odkaz, který naprosto nepostačil k mým vědomostem. Kdo v té době panoval, z letopočtu nešlo při vší vůli přečíst.

"Sláva", zvolala jsem skoro nahlas, když jsem spatřila dokonalé, neporušené písmo na mých pažích. Bylo to však předčasné a zbytečné, jelikož čeština i ruština bylo to jediné, co jsem zrovna ovládala. Vše dopadlo tak, jak asi mělo, ale vždycky, když se blížily pololetky, jsem si přála třeskutou zimu, uhelné prázdniny, nebo jinší katastrofu. Ta se bohudík nikdy nestala, ale při včerejším nákupu v papírnictví, jsem doslova hlasitě zařvala na mou sestru.

"Pocem, to snad není možný, tady mají taháky! Dokonalý taháky přímo do kapsy! A vybereš si co chceš." Začala jsem se v těch pidi sešitcích přehrabovat jako smyslů zbavená a kochala se tím nápadem. Musela jsem si aspoň jeden pořídit. Samozřejmě to byl Dějepis. Třeba se mi to bude hodit na té mé Univerzitě třetího věku. Jen jsem si stále kladla otázku.

"Proboha, proč to už tehdy nějaký koumák nevymyslel. Určitě bych nebyla sama, kdo by ho navrhnul třeba na Nobelovu cenu!"