Poslušně hlásím, že odcházím!

Sice trochu pokřivená, ale s čistým svědomím, bez ztráty kytičky, naopak mi jedna krásná přibyla. Za tu moc děkuji.

"Tak vy jste ta nová, moje zástupkyně?" vítám mladou paní ve dveřích školní jídelny.

"Mám dnes poslední úkol, trošku vás tu zaučit", říkám spěšně té mladičké nástupkyni. Při úsměvu se jí dělají pěkné dolíčky a ani by jí člověk nevěřil dva synky. Takové mládí. Pak se zamyslím, ale vždyť já to měla přesně tak!

Místo za pokladnou jsem opouštěla nerada, ale nebylo zbytí. Obchůdek se rušil, nastala jiná doba. Místo ve školní jídelně pro mne bylo tehdy lákavé, navíc oba syny jsem měla pěkně pod dohledem. Krásné období se svými kuřátky kolem sebe. Zvykla jsem si a najednou bylo dvacet let pryč. Zasloužený důchod. Jen jsem si nedávno na "pár" dní odskočila zpět do pracovního procesu.

"Prosím tě vydrž ještě chvíli, vůbec nemáme nikoho na záskok", prosili všichni kolem.

"Do konce března", znělo moje rozhodnutí. "To víte, začínáme se doma líhnout a bude mě potřeba zase tam". Když už se blížila lhůta mého rozhodnutí, stal se zázrak a mladá paní náhle stála ve dveřích. Hned po prvních strávených hodinách pospolu, jsem si byla jistá.

"Bude to dobrý, holky, to děvče má švih, temperament a hlavně chuť do práce. To nechci dělat chytrou, ale ženská v mým věku to přece pozná, věřte, že to bude dobrý."

A já s klidem v duši odcházím. Trocha masáží a cviků mi zase srovná záda i kolena. Alpa bude zase mým věrným parfémem. Tak to přece v životě chodí. Mládí nahradí stáří, v tomto případě jsem si jistá, že dobře. A kdyby se někdy něco pokazilo, však všichni dobře vědí, že nebudu daleko....

Ta kytička mi udělala velkou radost.