A v osum ať seš doma!

"Mami, ale co když do roka uschnu? Je přece 1.máj! " To jsem si ovšem mohla v duchu jen myslet, v tomto byli rodiče přísní, žádné odmlouvání.

A navíc, bylo mi krásných, ale přece jen pouhých čtrnáct let. Vše kvetlo a jásalo. Prvomájový průvod měl i jiné poslání. Budoucí vojáci z "žižkárny" mívali vycházky, na náměstí se tvořily hloučky jejich ctitelek a obdivovatelek. Naopak místní borci zatínali pěsti ze strachu, že jim odloudí nejhezčí holky z městečka. Je pravda, že mnohá si lecjakým příběhem prošla, nebo dokonce skončila na radnici.

I my, s holkama, jsme vyrazily mezi davy. Hudba z nedalekého kolotoče byla slyšet už z dáli, u střelnice postávali největší odvážlivci a vystřílené růže se kupily na hromádku.

"Holky, která z vás chce růži", ozvalo se najednou z hloučku. Maruna se ozvala jako vždycky první. Taky už byla starší, zkušenější. Po vojákovi hodila očkem a už rudá růže změnila majitele, vlastně majitelku.

"Jituno, běž si taky, nebuď blbá", dala mi herdu do zad, čímž mě posunula o hodný kus dopředu. Vojáček se usmál, já zrudla jako další rudá růže, která se ocitla v mé ruce.

"Ale něco za něco, děvčata," ozval se ten Marunin, večer v osum u kapličky na Křižáku, přece nechcete uschnout", zazubil se.

"Já asi omdlím, Jituno", zašveholila Maruš, "vidělas ty krásně modrý oči? Na ten kopec musíme jít, tam je rozkvetlých třešní habaděj, no přece nechceš uschnout", drmolila mi u ucha.

Sice jsem tomu rčeni až tak nerozuměla, postupné schnutí těla mě však poněkud děsilo, ale ještě víc to, že v osum, mám být přece doma. 

"Ty seš ale poseroutka", prohlásila Maruna, čímž mě teda pěkně namíchla, ale náladu mi nezkazila. Byl přece krásný máj a lásky si na mě ještě pár let počkaly. Loudavým krokem jsem se šinula k našemu baráku, kde postávala mamka i se sousedkou Veselou. Maminka se usmívala, možná zrovna taky přemýšlela nad svým mládím a zjevně byla ráda za můj včasný příchod. Sousedka se však příchodu své dcery jen tak brzy nedočkala. Byl přece tak krásně opojný večer, vše kvetlo, hlavně láska. A Maruš, světe div se, si nakonec přece jen k oltáři vedla toho svého vojáka.