Najdeme se ještě někdy?

V životě nastanou různé situace, třeba ztráty. Některé bolí, netěší, nebo i mrzí. Tak to mám i já. Někdy si popláču, jindy po čase mávnu rukou.

Nějak bylo, nějak bude. Vždycky to tak platilo. Ale s tebou, milá kamarádko, je to všelijak. Někdy se zčistajasna po čase objevíš, vlastně už kolikrát ani nedoufám, že se potkáme. Jindy nenávratně zmizíš a je ti úplně jedno, jak se cítím! Vždycky jsem si cenila páru, který k sobě pasuje a vydrží spolu celou věčnost, tak jak jsme si na počátku slíbily.

Už slyším, jak mi odporuješ, upřednostňuješ tuto zapeklitou dobu a přímo mi vytýkáš, že bych měla mít úplně jiné starosti, takové, jak se hlásají všude kolem nás. Ale promiň, já už jsem prostě taková. Ze všeho mám nejraději pořádek a soulad bytostí živých a třeba i neživých. Pěkně pospolu! Kam se mi jenom ztrácíš?

Ztráty a nálezy. Kolik toho v životě ztratíme a kolik nalezneme. A při naleznutí si občas radostí i výskneme! Tak co, najdeme se opět, ty moje kamarádko, věčně ztracená ponožko?!

***

Už vidím, jak se chytáte za hlavu. Ta Jitka se asi zbláznila! Kdepak. To mě jen syn poprosil, abych šla hlídat vnuka. "Pusť si telku, on zatím spí". Kdepak synku. Jak jsem zahlédla koš s ponožkama, okamžitě jsem byla ve střehu a zavzpomínala tak na mladší léta, kdy se s ponožkama roztrhl pytel a já jen prala a věšela a skládala. A nikdy se nedobrala plného počtu, vždycky bylo pár ponožek sólo. A tak jsem si to dneska zase vyzkoušela. Byl to adrenalin a já chvílemi nadšeně jásala, že mám pár, potom zase kvílela, že zbyla jen jedna fusakle. Ale takový už ten život je. Chvíli adrenalin, pak na čas pohodička a zase sešup. Tak si važme párů a pohody a mějme na mysli, že může být hůř!

(foto. já)