Když holky nevědí co chtěj

Modelka chtěla mermomocí pihy, tak si je natetovala. Oj, oj. A co dělat, když pihy prostě nechcete? Toť otázka.

Ještě jednou pro jistotu mrknu na tu zprávu, ale opravdu čtu dobře."Modelka chtěla pihy, po tetování přišla alergická reakce" (zdroj Idnes 17.3.)

A mě hned napadlo jediné. "Holka nešťastná, co tě to jenom popadlo?" To já, já bych měla bědovat a naříkat. Pihy byly totiž od dětství mým traumatem. Jak já se trápila a záviděla ostatním holčinám, že mají krásnou tvářičku, skoro bez poskvrnky (až na ty beďáry). I ségra Jana se mi dokonce vysmívala, že jsem jak pokropená přes cedník, navíc, že mám i chlupatý nohy. Tak to už bylo na mě moc! To se jí to řečnilo, když měla postavičku jak z žurnálu a klidně si mohla dovolit na soutěž Miss. Já to prostě schytala jako poslední sourozenec a jak mi tvrdila ségra, bylo to tím, že už nezbyl materiál. Tak tomu jsem nerozuměla už vůbec.

Ale nespravedlnost ve mně byla, to jo. Proto jsem dostala nápad, pro mě tehdy geniální. Když nám zase dovezli velkou zásobu pilin, (na topení v piliňáku), tajně jsem se zavřela do dřevárky, sedla si na tu hromadu, nabírala plné hrsti pilin a drhla si střídavě obličej i nohy tím dřevěným zázrakem. Zcela jistě jsem věřila tomu, že mi zmizí jak pihy, tak i chlupy na nohou. Sice mi na obličeji naskákaly skvrny jak po důkladném týrání, nožky takovou újmu nazaznamenaly, ale pravda vyšla najevo záhy. Pihy i chloupky zůstaly. Zmizely až za pár let, vlastně jsem to ani nepostřehla, už jsem měla jinší starosti, daleko důležitější. A když pak z rádia zazněl hlas Pavla Nováka o jeho Pihovaté dívce, byla jsem na své pihy dokonce pyšná. Bude to asi tím, že nejsem ta zklamaná influencerka z nadpisu, ale obyčejná malá babička blogerka, která nechce naříkat, ale pobavit. :-)