Paní, pojďte na panáka!

Kdopak by odolal tak skvělé nabídce? A rady typu, "že už mám přece věk a soudnost atd"...tak ty nechte laskavě stranou. Já si poradím!

Ale pěkně popořádku. Kdo už mě zná, dobře ví, že malá babička blogerka už pobývá nějaký ten čas na důchodku. Ale popravdě vám řeknu, že jsem od začátku mého nicnedělání tak trochu ve střehu, protože čas od času se ozve mobil. Záchranná akce číslo jedna, tak mě nazvaly kolegyně ze školní jídelny. Když je potřeba, já i moje kolegyně (čerstvá důchodka), pokud můžem, pomůžem. Tak to prostě platí.

Zase si našteluju budík ( první noc nespím) a opět mířím na stará známá místa, jako po mnoho let. Obnovuji v paměti známé pohyby, pokyny, stačí chvilka a jedu v tom zase. Automaticky se chopím nože a krájím, až se páteř prohýbá. O bedýnce mrňavých rajčátek se mi zdá už dva dny. O štiplavé cibuli jakbysmet. Ale dáme to holky, jako vždycky! Přece je nenecháme ve štychu!

A když už je vše na plotně a v troubě, nádobí uklizeno, popadnu koš se smetím, musím si přece udělat změnu a vyjít na čerstvý vzduch. Sotva vejdu na školní chodbu, spatřím na zemi něco, co tam dříve nebylo. Panák! Skákací panák, jaký si pamatuju z mládí. Všude ticho, jen z vécka právě vyjde malá blondýnečka, sotva druhačka. Nespěchá, popochází a nožkou poskočí do útrob panáku. Pak mě spatří. Pohodí dlouhými vlásky a s úsměvem mě pobídne.

"Paní kuchařko, pojďte na panáka". A co myslíte? Já si v tu chvíli zavzpomínala na dětství, jarní hry na dvoře našeho baráku. V paměti se mi zjevily hliněné kuličky, sem tam nějaká skleněnka, důlek. Pak neskutečné míčové hry, kdy balón donekonečna třískal o zeď baráku a pak.... křídou namalovaný panák. Co jsme se jen naskákali, navřískali radostí a blahem, když se nám podařilo zdolat panáka bez chyby.

Proto jsem spěšně odložila koš, mrkla na malou slečinku, rozhlédla se do všech stran a panáka přeskákala-bezchybně! A věřte, že den byl zase o mnoho krásnější. 

(fota moje, ihned po činu :-)