Nejlepší věšák je rotoped!

To se říká a já to můžu potvrdit. A taky se říká, že nejlepší dieta je nežrat. Tak vážení, tím si nejsem tak jistá. Ale ono se toho napovídá.

Sotva ráno otevřu oči, už mám výčitky. Do oka mi totiž padne pohled na rotoped, ověšený šatstvem. Samozřejmě, že mým. A já si hned po ránu dávám závazek.

"Dnes už tě osedlám, slibuji!" ale slibem nezarmoutíš, to je stará pravda. Na svůj slib si vzpomenu, neříkám, že ne, ale až večer, když ulehám k spánku. To jsem zase plná přesvědčení, že až ráno... S takovou se holka budeš za chvíli kutálet. Aspoň dodržuji to, že večer svá mlsná ústa uzamknu a basta! Určitě nechci se svou žravostí dopadnout jak jedna má kamarádka. Ta se k ránu probudila, něco ji tlačilo do žeber a ejhle! Kus nedojedeného řízku s ní sdílel její sny. Ale musím se zeptat, jak vlastně ten řízek dopadl. No, když je chuť, nedá se nic dělat.

Zrovna jako můj brácha se sestrou, když v čase svého mládí vyrazili na motorce na čundr. Mamka jim nasmažila na cestu řízky, sotva však vyjeli pět kilometrů na Mohelničák, brácha zastavil a prý "segra, tak požerem, ne?" To chápu, řízky mám taky nejraději ještě teplé!

Když nad tím tak přemýšlím, já vlastně za nic nemůžu. To všechno ta televize! To jsou samý pořady o vaření, jeden předhání druhýho, s kuchařkama se roztrhl pytel. A když pak vidím přes celou obří obrazovku grilovaný kuře, tak ani neusnu, natož abych vyskočila na rotoped. Naopak začnu intenzivně přemýšlet, copak zítra uvařím k obědu.

A hned se mi ulevilo! Není nad to očistit se, setřást ze sebe vinu. Tak je to správný. A teď se mrknu ještě do špajzu, ono vlastně není moc hodin, zobnu jenom něco malýho, slibuju!

(vše nafoceno a snězeno: já)