Náš zákazník, náš pán.

"To si, milí učňi a učenky, dobře zapamatujte a vždycky se tímto heslem řiďte." Tak zněla slova předsedy komise, u mých závěrečných zkoušek na vedoucí prodejny, tehdejší Jednoty. Psala se sedmdesátá léta, nám bylo krásných osmnáct let. Byli jsme nadšení, naplněni horlivými plány, mnozí i čerstvě zaláskovaní. Vše nám bylo k smíchu a nijak zvlášť jsme neřešili žádné starosti. S lehkostí bytí, jsme proplouvali pubertálními léty, a až daleko později si uvědomili, že to vlastně byly roky, jedny z nejhezčích.

Většina z nás, měla za sebou tři roky praxe, po různých obchodech. Já byla ale stále v jednom. Samoobsluha smíšeného zboží, na návsi jedné vesničky. Vedoucí statný pán, po boku neustále střežící ženy, Maruš. Její místo, bylo spíš u pokladny, odkud se nerada vzdalovala. Proč by taky, byly jsme tu my, učenky, které jsou vždy při ruce. Nevadilo jí, že mám zrovna u pultu plno lidí. Její, Jitkóóó dones Marsky, Startky... mi v uších znělo ještě dlouhá léta. Mnohým zákazníkům se její chování taky nelíbilo, zvlášť když pospíchali do práce. Někdy sice zakročil její muž, a připomněl ji tak, že jsme tam přece všichni především pro zákazníky. Ale to netrvalo dlouho, situace se opakovala. Halasným řevem, přes celou prodejnu, tak všem dávala znát moc a převahu nad námi, učni. Zesměšňování, nadávky, naschvály, pak nenechaly na sebe dlouho čekat.

Její muž byl naštěstí pravý opak. Velice schopný obchodník, který dokázal na svou prodejnu sehnat i nemožné. Učil nás tomu, co bylo naším posláním. Jak být dobrým prodavačem, jak jednat se zákazníkem, jak vést samostatně prodejnu a mít rád svou práci. Mnohokrát jsem si na jeho školu do života vzpomněla. Při kontaktu s lidmi, se nejlíp pozná jejich pravý charakter. Jak už si řada lidí pamatuje z těch let, některé zboží bylo nedostatkové. Zvlášť ovoce.

Jako čerstvá vedoucí prodejny, jsem přešla do samoobsluhy, do jiné obce. Lidi jsem ještě moc neznala, ale jednu paní, asi se čtyřmi dětmi, jsem přehlédnout nemohla. Kolem obchodu pobíhaly často. Ten den zrovna dovezli na příděl dvě bedýnky mandarinek. Byla to sláva, ale zároveň řehole. Ti, na které se nedostane, budou jistě právem naštvaní a samozřejmě to schytám já, z první ruky. Jak rychle jsem si vzpomněla na ženu mého bývalého šéfa! Mít tak aspoň kousek z její razantnosti, dravosti. Ta by v mžiku tyhle křiklouny usadila, ale to by nebyl účel, tím sem si byla jistá a takhle jsem to nechtěla. Snažila jsem se proto, aby zákazníci pochopili, že je to prostě tak všude a nejen s ovocem. A můžu říct, že jsme spolu vycházeli dobře, bylo to až k neuvěření.

Ale dnes, když se z bedýnek bleskurychle mandarinky ocitaly v košíkách zákazníků, mě najednou proběhlo hlavou, že tu vlastně chyběla ta paní, se čtyřma dětma. Rychle jsem zachránila aspoň pár oranžových plodů a schovala je. Ať mají děcka radost a pochutnají si. Nevím, asi to bylo ze soucitu k tolika dětem, nedělávala jsem to běžně. Paní se dostavila až skoro před zavírací dobou, byla jsem ráda, že tu není žádný svědek a mandarinky jí rychle šupla do tašky. Ani nepoděkovala, což mi bylo celkem jedno, hlavně aby už s tím byla pryč. Zamkla jsem prodejnu a šla jsem do skladu pozavírat okna, když v tom slyším rozhovor. "Ahoj Božka, odkud jdeš", ozvala se paní ze sousedství. "Ale, zapomněla jsem dnes na nákup, tak jsem na poslední chvíli běžela", ozvala se má poslední zákaznice a pokračovala. "Potřebovala jsem něco harantům na večeři a vedoucí mě vnutila tadyhle mandarinky, nevím, co po mě za to bude chtít", zdůraznila. No, v tu chvíli by se ve mě krve nedořezal, už už jsem se chystala, že se proměním do role Maruš, ale včas mě zabrzdilo pokračování hovoru. "Teda Božka, ty seš ale hrozná kráva, proč děláš furt jen peklo! Když tady byl ve kšeftě Karásek, Pavliš, kdokoliv, vždycky jen prudilas".... a pak rázně odkázala Božku do patřičných míst.

A Božka, světe div se, od těch dob, byla tou nejvzornější zákaznící. Milá, slušná. A já si tak nějak uvědomila, že heslo, které nám bylo tak vštěpováno, nemusí platit pokaždé. Jsou jisté mantinely, které by ho měly upřesnit. A Maruš? Když jsem ji po létech potkala, byla už trochu nemocná a snad proto i sdílnější. "Jitko, vy jste se mnou  museli mít všichni trpělivost, já se kolikrát až divila, co snesete. To víš, tolik mládí na prodejně a já stárnoucí ženská, asi jsem vám záviděla." Byla jsem překvapena a zaskočena její zpovědí, před léty by se to k ní vůbec nehodilo. "Kdepak, paní Maruš, ani netušíte, že jste byli oba s manželem, pro mě tou nejlepší školou do života, a to se nezapomíná."