Magoráček, aneb ztráty i nálezy.

Že vám ten název nic neříká? Tak potom čtěte dál. To takhle jezdila parta chlapů, mezi nimi i můj muž, po montážích. Zrovna sídlili v Praze a jednomu z nich někdo za bílého dne vykradl auto. Doklady, peníze, i nějaké nářadí. Komu z vás se něco podobného stalo, jistě dáte za pravdu, že vše se nějak oželí, ale s vyřízením nových dokladů, už to je horší. Tak tedy Pepa vyřizoval a když měl zase vše hotovo, rozhodl se, aby předešel další ztrátě, zakoupit si ledvinku. "Tak bude vše pohromadě a já budu tuto taštičku pro pány, mít pěkně u sebe a budu spokojen," komentoval svůj počin s úlevou.

Tak se i stalo. Pepa, důležitě nosil ledvinku zavěšenou kolem pasu a vše tak měl pohotově při ruce. Peníze, doklady, i nějaké menší nářadíčko se tam vešlo. Ale plány jsou jedna věc, skutek druhá. Jednou přiletěl za klukama do hospody na oběd a celý rozhicovaný, hned ode dveří volá. "Chlapi, neviděli jste tu mou ledvinku?" Ti ale kroutili nesouhlasně hlavama. Ledvinka se našla, jednou zavěšená na věšáku pod kabáty, podruhé zase pohozená jinde. Když se to opakovalo asi popáté, Pepa už naštvaně prohlásil historickou větu. "Já jsem ale magor!" A magoráček byl na světě. Od té doby se z ledvinky stal magoráček a jen chlapi věděli, o čem je řeč.

Samozřejmě, že si všichni pak pořídili magoráčky, i my ho máme doma dodnes. Je jasné, že byl zapomenut nesčetněkrát na kapotě auta, na lavičce, dokonce si trůnil v hospodě zavěšen na židli, ale manžel byl už sto kilometrů jinde. Zkrátka s magoráčkem jsme už spjati víc, než 20 let. Jen nezasvěceným lidem, kteří zrovna slyší manžela, jak na mě volá do okna, ať mu hodím magoráčka, (opět zapomněl doma), musíme občas vysvětlit, že je rodu neživotného.

Zapomínáme, ztrácíme, vše možné. Ať už jde o větší hodnoty, či menší, vždycky to mrzí. Mému synovci se stala tato věc. Rozhodli se koupit nábytek. Byl proto předem obhlédnout velikánský objekt plný nábytku, všeho druhu. Dlouho se tam zdržel a vyhlédl sedačku, která se mu líbila. Ovšem, nejdřív se musí podívat i žena. Do Prahy se však dostali až za měsíc. Vyrazili na nákup i s malým synkem. Dlouhou dobu procházeli po velkoskladě, prohlíželi, debatovali. Malé děti však tato činnost baví tak pár minut. I u Ondry tomu nebylo jinak a začal se nudit. Otráveně se šoural za rodiči, když ho napadlo otevřít jednu skříňku. Vtom překvapeně vykřikl. "Jé, tati, tady je zrovna taková čepice, jakou máš ty!" Ve skříni opravdu ležela synovcova čepice, kterou tak dlouho hledal a už skoro oželel. Byla pro něj zvlášť důležitá, sloužila jako speciální ochrana po těžké nemoci. Nevěřícně si čepici ohmatával, ano je to ona. Šel se proto zeptat prodavačky. Ta mu potvrdila, že čepice tady ležela bez povšimnutí asi měsíc, tak ji dali do skříňky. Třeba se majitel najde. Našel. Tolik skříní a malý Ondra otevřel zrovna tu jednu, pravou. Tady snad zafungovala nějaká vyšší moc a čepice tak přišla do rukou člověka, kterému patřila a který ji potřeboval.