Sedm statečných míří na Fantoma.

"Tak holky, stihly jste to tak, tak. Za chvíli už vlak odjíždí", volám na dvě opožděné. A už sedíme pěkně pohromadě, oddychly jsme si. Z našeho malého nádraží, se pomalu, ale jistě blížíme k České Třebové, kde bude čas upravit se, zušlechtit, jedeme přece do stověžaté Prahy. Pro někoho běžná věc, pro nás zdaleka ne. "Tak kdo přistoupil," zjevil se ve dveřích usměvavý průvodčí. Naše vůdkyně Petra, ukáže na dvě téměř obsazené čtyřky. "Tady těch sedm", s těmito slovy podává průvodčímu lístek. Á, sedm statečných, jede do Prahy...", zahlaholil na celý vagón.

Ano, dnes nás je sedm. Někdy bývá víc. V České už většina cestujících postává před světelnou tabulí odjezdů. Náš "Intercity" má zpoždění, nic se neděje, času máme dost. Vždyť je teprve ráno a nás čeká vytoužený výlet. Holky od čtyřicítky, až po mě, coby nejstarší. Téměř všechny z různých prodejen, tak si po náročné práci, rády někam vyrazí za kultůrou. "Tak udělejte úsměv, vyfotím vás, ať máme památku na hezký den", nabádám je. Smích tu rozhodně nechybí. Jaký je to kontrast v šedivém, mlhavém ránu, mezi ostatními, ještě téměř spícími cestujícími. Asi se někteří diví, že může být někomu po ránu do smíchu. Ale může, proč ne?

A už se z mlžného oparu vynořuje lokomotiva a my nasedáme, vstříc zážitkům. Praha nás tentokrát uvítala taky mlhou, ale snad se rozplyne, musí! Naše prosby byly vyslyšeny, sluníčko se na nás usmálo dřív, než jsme prošly pár obchůdků. Pokaždé, když sem zavítám, mi v uších vždycky zní Neckářovo..."Podej mi ruku a projdem Václavák"...a s touto melodií na jazyku, procházíme kolem Václava, u stánku nesmím zapomenout na trdelník, kafčo raději ne. Na to mám zvláštní nároky a nejednou mě to kelímkové zklamalo. Holky si taky užívají příjemného courání po městě, ale čas je neúprosný, takže vstříc Výstavišti, na Fantoma opery.

Obvykle si čtu dopředu děj, recenze o muzikálu, který jedem navštívit. Tentokrát jsem to neudělala, nechám se překvapit. A už se opona otvírá, na jevišti vidím cosi mohutného, přikryté bílým hedvábím, pod ním je ukryt obrovský lustr. Ten se pomalu, ale jistě zvedá, páni, to má tři poschodí a navíc, se to monstrum řítí po laně přímo nad nás, diváky! "No to snad si dělají pr...", vypadne nejen ze mne, když vidíme tu obludu nad sebou. "Teto, ale to patří k tomu, tys to nečetla?", zahlaholí neteř. "No nečetla", odsekla jsem a v duchu se za to kárám. Kdybych nebyla líná, nemusela jsem tu takhle vyšilovat. Ale nebyla jsem zdaleka sama, překvapených bylo víc, což mě uklidnilo. Když se v polovině představení lustr "jakoby" řítil na nás, vyjekli skoro všichni! Takových překvapivých momentů, bylo během představení ještě hodně a všichni byli nadšeni. Zpěv, výprava, vskutku velkolepá podívaná. Po očku každý sledoval i božského Karla s rodinkou, kteří usedli do hlediště. Karla prostě nevidíte denně. Pak následuje aplaus ve stoje, jak by ne, všichni si ho právem zasloužili.

A my, "sedm statečných holek", naplněny nevšedními zážitky, opustily matičku Prahu a s přáním další návštěvy, se ubíraly k domovu. A pak, že den nemůže být krásný. Ale může! Jen si ho musíme takový udělat.