Tak mám fobii, a co má být?

Moje známá má panickou hrůzu z tunelů, druhá zase z jízdy metrem. Další z myší, pavouků, výtahů, výšek. Pokud se týká mne, všechna tato jmenovaná úskalí zdolávám bez problémů. Ten mám ale s úplně jinou věcí. V těchto prosincových dnech, slavím vše dohromady. Někomu se to tak prostě zadaří, že má zároveň jmeniny, narozeniny a vzápětí jsou pak Vánoce. S tím už těžko něco udělám.

Tak i loni, jsem měla už vše nachystáno a čekala syna s přítelkyní. Přišli, proběhlo tradiční blahopřání a já po očku sledovala větší krabici a zároveň jejich tajuplné pohledy. "Tak už si to rozbal, mami", nedočkavě doléhal syn. Rozbalila jsem a překvapením tak trošku ztuhla. Z krabice, se na mne krásně lesklým pohledem, "zubil" extra moderní, tlakový hrnec! "Panebože", ujelo mi nečekaně z úst. "Ten je krásnej, viď mami", radostně pěl syn."V životě jsi ho neměla, to se ti bude vařit, jedna radost, proč jsme ti ho vlastně už nekoupili dávno", švitořil s úsměvem. Ten jsem se taky pokoušela v zápětí vykouzlit, ale moc mi to nešlo a v duchu jsem si nadávala. "Ty seš ale blbka, mají takovou radost, copak tušili, že ty se toho pekelnýho hrnce bojíš, jako čert kříže?" Kdyby tomu tak nebylo, dávno bych si tu věcičku pořídila.

Asi po týdnu, se syn nedočkavě zeptal, "tak co, mami, už jsi v něm vařila?" Přiznala jsem, že ne. "Mamčo, že ty se bojíš", trefil syn na správnou strunu. "Tak víš co, zítra k tobě zajdu a budem vařit spolu, ale jen napoprvé". Tak se i stalo. Byla jsem sice nervózní a raději se uchýlila dál, od toho syčení, ale navenek jsem dělala ohromnou hrdinku. Uf, oddychla jsem si, a tentokrát byla ráda, když se za synem zavřely dveře. Nerezovou potvoru uložila zpět do krabice, tam bude nejjistější. Ale ne nadlouho. Prozíravý syn, totiž přišel s nápadem. "Hele, mami, koupil jsem vepřová kolínka, že je uděláš. Ale my doma nebudeme, přijedem až večer", dodal. A už je to tady! Prohlídli totiž strachem podělanou matku. Oni zkrátka nedají pokoj! A tak nezbývalo, než hrnec vytáhnout zpět ze škatule...a začít! Bylo to pro mě utrpení. Dokud nezačal syčet, celkem to šlo, ale jak začal upouštět páru čím dál víc, podlehla jsem panice načisto. A raději odešla do jídelny, kdyby něco. Pak jsem si vzpomněla na kamarádku, která měla taky podobný problém jako já a když nastalo syčení z hrnce, schovaná za rohem, pomocí hokejky upouštěla ventilem páru. Musela to být velice komická podívaná a mně se tím trošku ulevilo. Taky ještě jedna příhoda se mi vybavila. To když se mi známý smál, když jsem mu o té mé fobii povídala po telefonu. On se o tom svém bezva vaření v tlakáči tak rozpovídal, že neuhlídal čas a perfektní guláš, vzal totálně za své. Hrnec byl jeden černý škvarek. Jelikož se měla jeho žena za chvíli vrátit z práce, vzal vrtačku a kotoučem s brusným papírem, milý hrnec čistil. Naštěstí se to prý povedlo.

Tak jsem dobu vaření přečkala pro jistotu v jídelně, kolena se povedla, ale jedno vím zcela jistě. Já a tlakáč, spolu prostě kámošit nebudeme. Po dohodě s mladýma, jsem jim ho "půjčila", jim bude víc k užitku, vzali to naštěstí sportovně. Když jsem si přečetla dlouhý seznam fobií, které existují, nejsem na tom až tak zle. I když, nikdy nevím, blíží se totiž zase moje narozeniny......