Veselý Silvestr, aneb co zavinila moucha.

 Před třemi dny, jsem si mohla klidně dát venku pod břízkama kafíčko, tak u nás pálilo slunce. Teploty lámaly rekordy, kvetly růže, sedmikrásky. Dnes konečně zamrzlo, napadl sníh. Taková změna! Příroda se načisto pomátla! Když tak sleduju z okna tu bílou krásu, vidím, že po okně leze dokonce moucha....něco mi to náhle připomíná.

Psala se šedesátá léta, na Silvestra. Naše početná rodina, se nejen na tento svátek, zas měla sejít víc, jak v plném počtu. Rodiče, nás sedm dětí, vlastně starší sestry už se svými nápadníky. Ještě oba strýcové z Valašska, aby bylo veselo. Rozložil se velikánský stůl, zatopilo v kamnech ve všech místnostech. Jen aby bylo teplo, útulno. Aspoň ve svátky, jinak vytopit tři plus jedna s vysokánskými stropy, kde bylo teplo snad jen u kamen, to dalo někdy pořádně zabrat. Chystalo se pohoštění, které po celý rok spíše skromné stravy, nahradily i čerstvě vyuzené klobásky a maso. Nový rok, se prostě musí oslavit. Televize u nás ještě nebyla ani v plánu, jen možná vzdálený sen. V celém baráku, se šesti partajemi, vlastně nebyla ani koupelna, jen společný záchod v každém patře. Koupací očista, se prováděla v tzv. prádelně, která byla na dvoře domu. Každá rodina měla svůj režim, kdy navštíví tuto místnost. Na nás vyšla řada až v pozdnějším odpoledni. To už se sešli v našem prostorném obýváku všichni z rodiny, chystání a přípravy nebraly konce, tak jak to bývá, když je více lidí pohromadě.

"Tak holky, jste už poslední na řadě, dojděte se vykoupat, my pro vás pak přijdeme", pobídla mě a starší sestru mamka. Tak jsme šly. Po tmavém schodišti, přes temný dvůr, konečně prádelna! V rohu veliká, oplechovaná vana, spíš nádrž, kde se jinak máchalo prádlo. Z velkého kotle nám nalili vodu, až se okýnko zamlžilo. Cákaly jsme, smály se, sestra sem tam postrašila nějakým příběhem, ale já jsem byla zatím v pohodě. Když však začala voda už pomalu chládnout, okénko už nebylo zamlžené, a pro nás stále nikdo nepřicházel, narůstal ve mně neklid. Samy dvě v prádelně, zamčené, bez jakéhokoliv oděvu, který se odnesl a čistý i s osuškami měl přinést. Navíc, ty předešlé sestřiny historky vytvořily v mé sedmileté hlavě pořádný chaos a hlavně strach. Všude jsem viděla ty nejnemožnější příšery, pavouky. I slzičky přišly na řadu. "Jano, oni na nás zapomněli", vzlykala jsem. Moje o tři roky starší sestra, se však nakonec ukázala, přes všechny smyšlené příběhy, jako správná ségra. "Neboj se Jituško, musíme být odvážné, zkrátka opravdové hrdinky, třeba jako Zoja Kosmoděmjanská!" Třebaže jsem ve svých letech netušila, kdo Zoja byla, kupodivu mě to uklidnilo a přestala jsem se bát. To už naštěstí v zámku zarachotil klíč, a ve dveřích se s velkými omluvami, objevil zachránce, švagr Staňa. 

A proč to zdržení? Chlapská část, aby nepřekážela při přípravách, se uchýlila pěkně do rohu místnosti, ke kartám. A při nich čas ubíhá velice rychle. Najednou se na okně, tak jako zrovna dnes u nás, objevila moucha. Sice málo živá, ale ještě bzučela. Byli z toho všichni překvapeni, možná k tomu přispěl už džbánek vypitého vínka, ve kterém se v mžiku moucha objevila. Ještě zatřepala nožkama a dál nic. I rozhodli se, nebohou mouchu křísit. Prý to určitě půjde, strýc to někde slyšel. Mouchu vyndali na talířek, jeden ze strýců všem povinně rozdal cigarety, a tak všichni bez rozdílu kuřák-nekuřák, foukali na domněle mrtvou mouchu. Jestli to byl zázrak, nebo ne, to vám nepovím. Moucha prostě ožila a odlétla, zřejmě posilněna alkoholem i nikotinem, neznámo kam. Hurónský, vítězný řev všech chlapů, přerušila až mamka a vrátila je tak do reality. "Chlapiska jedny zatracený, tady oživujete obyčejnou muchu, a že naše holky mrznou, kdoví jak dlouho v prádelně, to vám nedojde!"

Silvestr se bez újmy na zdraví vydařil, jako hodně roků před, i po vzkříšení mouchy. My děti, jsme si užily vyprávění, někdy možná i smyšlené, ale které kolikrát nenahradí i sebelepší scénář, i kdyby byl ze samého Holywoodu.

Tak jen vše dobré, v tom dalším roce, vám všem!