Píchají, bodají, pokoj nám nedají.

Za chvíli to začne. Jaro se probouzí do krásy a s ním i naši okřídlení společníci. Zatím jen včelky od souseda, pilně hledají právě rašící keře a vše, kam by mohly usednout. Jen se jim nepřiplést do cesty a nesrazit se s nimi. A pak ještě vosy.... pokud jsi alergik a víš o tom, připravíš se, pokud ne, malér je hned.

Bylo letní parno, ale já nešla na plovárnu, jako ve známém hitu, nýbrž jsem se právě vracela z poradny pro těhotné. Čekala jsem druhorozeného synka. S úlevou, jsem se tak ráda posadila u nás doma. Maminka právě dovařila plněné papriky s rajskou, naložila plný talíř a pobídla mě k jídlu. Ta vůně byla všude, nemusela mě dlouho nutit. Sotva jsem pozřela první sousta, ucítila jsem palčivou bolest na noze. "Mami, mě asi něco štíplo", zaúpěla jsem. "To bude asi ta vosa, od rána ji tu naháním a nedařilo se mi to". Dala jsem si octový obklad a byla nucena si lehnout. Poprvé v životě jsem pochopila rčení, kdy je "srdce až v krku".

Když mě uviděl manžel, který se právě vrátil z práce, zhrozil se. "Jsi úplně fialová, jen kolem očí máš bílo, nezbývá, než jít do nemocnice", prohlásil rezolutně. "Právě jsem tam odsud přišla", plačky jsem oponovala. Telefon, ani auto po ruce tehdy nebyli, museli jsme pěšky. Doktor, když mě spatřil, jen nevěřícně zíral a drmolil. "Ženská, před chvíli jste tu přece byla a kam vás ta vosa bodla, do hlavy, že tak hrozně vypadáte?" Když mě prohlédl na břiše, a uviděl zarudlé fleky, zhrozil se ještě víc "vždyť vy se nám pomalu dusíte!" No, ještě že pomalu, napadlo mě. Následovala injekce, velice pomalé zklidnění. Do této doby, jsem netušila, že mám alergii. Sice mi vždycky místo vpichu nateklo víc, než je obvyklé, ale to bylo tak vše.

Nikdy nevíme, kde a kdy se s tímto nebezpečím setkáme, ať dáváme pozor sebevíc. Jednou mi volal náš známý. "Hele, nemůžu se dovolat tvýho muže, nemáš ho po ruce?" Po ruce nebyl, myslela jsem, že je v garáži. Nebyl. Našla jsem ho na zahradě, s křoviňákem v ruce. Zpocený, skoro do fialova, už z dálky volal, že narazil na vosí hnízdo. Výrazně červené skvrny nebyly potničky, jak mi tvrdil, ale alergie na mnohá vosí bodnutí. "Budu řídit", trval pořád na svém, když jsme uháněli na pohotovost. Nakonec byl rád, že se schoulil na zadním sedadle a už neprotestoval. "Kolik máte bodnutí", ptala se sestra na oddělení. "Jé jenom deset, to tady včera byla paní a ta měla dvacet šest", trumfovala nás. Jó sestři, ono někdy stačí to jedno! Proto v tomto období, s sebou už léta nosím, první pomoc. Co kdyby.

Loni jsem na zahradě v pilné práci vlítla do boudy na nářadí a nad samým vchodem se včas zabrzdila. Ještě že jsem takový malý pivo, jinak bych hlavou narazila přímo do obrovského hnízda sršňů. Tady musel pomoct odborník.

Takže vězte, jaro i další teplá období, sdílíme s těmito tvory. Název jsem sice trošku nadnesla, ale snad mi to prominou. Hluboce se klaním všem pilným včelkám i záslužným aktivitám všeho hmyzu, ale družit se s nimi raději nebudu.