"Není vám to blbý, pánové",

pronesla mladá slečna poté, co ji při nastupování do autobusu, předběhli dva školáci. Ti se zarazili, ale uposlechli. Pošklebky a grimasy na účet slečny, však vysílali ke zbývajícím spolužákům, kteří je doprovázeli. 

"Tak to ta  p... úča přehnala", komentovali svorně a hrdinsky každý doplnil ještě nějakou peprnější nadávku. Poté naštvaně odešli. Stála jsem tam a nevěřila svým očím. Když už takoví mrňousi, si troufnou nahlas vyřvávat vůči dospělým, své vulgarity, kde to proboha jsme? Jak jsem se později dozvěděla, mladá slečna, je opravdu nová, začínající učitelka. Od těch dob, co jsem odešla ze školy, kde jsem pracovala víc, než dvacet let, se mnohé změnilo, o novém osazenstvu už nemám přehled, ale jedno si budu pamatovat navždycky.

Ředitel školy, tehdy dbal důsledně na to, jak se žáci chovají. Stále jim vštěpoval to nejzákladnější, co by měli vědět. A to pozdravit, slušně se chovat mezi sebou, a taky dát přednost starším při nástupu do autobusu. Byli jsme tak mnoho let svědky toho, jak žáci doslova galantně, pouští nás, dospěláky, a co víc, vždycky se našel někdo, kdo si to vzal tak nějak na starost a u autobusu ty neukázněné napomínal. Bylo to až k neuvěření, ale bylo to opravdu tak. Ráda jsem pak kdekoliv, kde se nadávalo na neukázněnou a nevychovanou omladinu, dávala tento příklad, z naší malé vsi, k dobru. Ale léta se posunula kousek dál a já taky stávám na zastávce raději opodál. Už proto, abych nebyla tak blízko vulgaritám, které obojí pohlaví praktikuje. A už spíš s nostalgií vzpomínám, když se otevřely dveře autobusu a někdo z těch školáků pronesl. "Počkejte, nejdřív nastoupí dospělí."

Sama si vzpomínám, a to celkem nerada, na dobu, kdy jsem dojížděla autobusem, co by nastávající maminka. Když jsem nastupovala, všechna místa k sezení, byla obsazená dojíždějícími studenty gymnázia z nedalekého města. Všichni seděli, jen já, jediná stála. Bylo mi trapně, až do breku, ale tehdy jsem se neozvala. Myslela jsem, bláhová, že někdo udělá takovou samozřejmou věc a pustí těhotnou mamču sednout. Zřejmě jim ale byly málo, doma, nebo ve škole, vštěpovány základy chování. Našel se tehdy jeden, jediný. Nebyl to student, ale pán, který jel z práce, zrovna tak, jako já. 

O to víc, mě proto překvapila dnešní reakce mladé učitelky, která se zřejmě jen tak nedá. A je to dobře. Právě probíhá doba maturit, zkoušek dospělosti. K vědomostním zkouškám, však patří k životu i tyto, zdánlivé maličkosti. Slušnost, pokora a ohleduplnost. Na to neexistují žádné tabulky, žádná zkušební komise, tu musí každý, bez rozdílu věku, hledat v sobě.