Já chci dršťkovou!

Zvolal náhle můj muž, když jsme zrovna míjeli jedno rychlé občerstvení. "Tu ti můžu dát klidně tady a zadarmo", zasmála jsem se sama svému vtípku.

Ale pak jsem ho stejně následovala do lákavého pohostinného zařízení.

"Tak si ji dej, já zatím nakoupím nějaké maso", sdělila jsem hladovému muži a začala vybírat lákavé, čerstvé produkty.

"Ta je dobrá, dej si taky, fakt nebudeš litovat", přesvědčoval mě a ani tolik nemusel. Polévka totiž rázem provoněla celý obchůdek. Tak jsem si ji taky dala. A jak jsme tak stáli vedle sebe a ve stoje pojídali tuhle dobrotu, zasnila jsem se a přenesla o mnoho let zpět.

Byly zrovna prázdniny, spolu se sestrou a bráchou jsme cestovali za rodinou na Valašsko. Všichni ještě školou povinní, já nejmladší "vejškrabek", jak mi s oblibou říkali. Cesta vlakem byla složitá, únavná, zpoždění, přesedání a spolu s tím hlad, žízeň a my téměř bez peněz.

"Dáme nějakej gáblík", pronesl brácha důležitě, už proto, že měl za nás zodpovědnost. A jelikož jsem svého jediného bráchu ctila a poslouchala na slovo, cupitala jsem za ním, zrovna jako ségra. Na přerovském nádraží bylo rušno, stouply jsme si obě k vysokému stolku a trpělivě, hladově, čekaly na bráchu, který stál frontu na jídlo. Za chvíli se už blížil k nám, v ruce velkou misku kouřící, voňavé, dršťkové polívky.

"Ségry, smůla, drobásky vystačily jen na jednu porci, ale my se podělíme, že?" zazubil se na nás, tak jak to uměl jen on. Chvíli jedl z misky, pak sestra, ale já, jelikož jsem byla prťavec těsně při zemi a stolky byly moc vysoké, neměla šanci. Proto mě brácha chytil v pase, nadzvedl a přikázal.

"Slopej polívku, rychle!" No to bylo něco na mě. Už ta potupa, že mě před zraky všech musí zvedat! V rychlosti jsem však stihla pár lžic, ale styděla jsem se, až mě polévalo horko.

"Já už nemám hlad", vypískla jsem a on mě pustil zpátky na zem, určitě rád, protože polívky v misce rychle ubývalo. To mě ale bylo srdečně jedno, žmoulala jsem svůj rohlík a byla pak přešťastná, když mě brácha vzal pevně chlapsky za ruku a bezpečně jsme pak dorazili do cíle.

Dnes mi ta polívka chutnala úplně stejně, jako před těmi léty. Poctivá, voňavá, jako dětství, mládí...

"Tak bráško, někdy na ni určitě zajdem. Sice bys mě už tak lehce nechytil v pase a vyzdvihl, ale určitě se zasmějeme, zavzpomínáme, je přece nač vzpomínat".