Běžně na reklamy nadávám, jako snad většina z nás. Ale Plyšáci Zanzibaru mě svými hláškami prostě dostali, zvlášť Žrasoň a jeho zuby. Ach jo, zuby!
Při tomhle spotu si s hvězdami Zanzibaru dokonce prozpěvuji, tancuji, dokonce se usmívám! Ano, usmívám. Když se totiž máte čím usmívat, už vás nic nenutí narychlo přiložit ruku k ústům, že působíte až trapně, to je teprve výhra! Kdo nezažil, neuvěří.
Každý to má se zuby jinak, někde je to, jak se říká "rodový", jinde zapracuje lehkomyslnost, či pohodlnost. Dnes už to je nepodstatný, co platilo u mne. Nastal prostě čas, kdy stav v mých ústních dutinách nebyl přívětivý a muselo se radikálně jednat.
Dlouhá léta jsem jezdila směr Brno, dlouhá léta bolesti, spousty peněz, ale také zážitků a hlavně naděje, že vše zas bude dobrý. Nakonec jsem se dočkala!
Zoubky jako celebrita, jenom nešišlat. O tom, jak jsem pak urputně trénovala čistou mluvu na sprostých slovech, jsem popisovala právě v jednom blogu s tímto názvem. Šlo mi to náramně a vůbec mi pak nevadil mladík, který čirou náhodou poslouchal za billbordem. Já byla v tu chvíli šťastná, dokonce přešťastná.
Do Brna jsem jezdívala často i autobusem, pokud zrovna nebyli mí "tři chlapi" po ruce. Cesta jinak hodinová, se autobusem protáhla na hodiny dvě. Klikatila se přes různé vesničky.
V jedné takové, nastoupil do téměř prázdného autobusu omšelý chlapík v kabátě a rovnou si to šinul ke mně.
"Je to volný?" zamumlal, a já už z jeho hlasu poznala, že zřejmě něco požil. Proč nesedl někam sám, aby měl klid (a já taky), to mi nešlo na rozum. Po chvíli jízdy, se jeho hlava naklonila a klidně si ustlala na mém rameni. Navíc ten mužskej začal chrápat, jak o život. Já se občas zavrtěla, zavrčela jsem, tak se zase způsobně narovnal.
No to je tedy situace, zrovna když jedu na poslední, hlavní návštěvu na kliniku, nervy jak špagáty a natrefí se mně do cesty tato nepříjemnost. Ale nerada dělám skandály, proto jsem si v duchu říkala.
"Vydrž, holka, vydrž, zpátky už pojedeš s plnou parádou v puse" a raději jsem se zase natočila k oknu a přikryla pusu rukou. A najednou se "houmelesák" probudil, vztyčil se na sedadle, podíval se na mě a s díky se usmál. Jeho zuby opravdu svítily, jako plyšákovi ze Zanzibaru, měl jich tam velice málo a hrály všemi barvami. Já na tom v té chvíli byla přece jen o trochu lépe, i když taky vcelku bídně.
Ale na zpáteční cestě z Brna, už do autobusu nastoupila od ucha k uchu usmívající se, přešťastná osůbka. Jazyk mi sice brázdil po celé hubě a kontroloval zda je vše v pohodě, ale to je normální, to přejde, teď už nastanou jen lepší časy.
Na jedné ze zastávek jsem opět spatřila známou postavu v kabátě, do autobusu vešel ještě víc nakřivo, ale zamířil k jiné paní. Po chvíli už jeho hlava zase padala na její rameno, ale tentokrát se paní nedala a se zlou se potázal, pak si přesedl jinam.
Jeho škoda, kdyby si sedl ke mně, samou radostí bych se na něho usmála.
Zdroj: Youtube
