..."dyť už máme pod televizí aspoň kýbl krve! A přitom je tak krásný léto, prázdniny a děcka civí na telku a u počítačů."
Takto vzpomínáme na výroky našeho souseda, dej mu pán bůh lehký nebe. Vždycky ho to nějak nadzvedlo a rozčílilo, tak s vtipností sobě vlastní káral svoji ženu a nejen ji. "Dyť se na ty nekonečný mordy nedá dívat, ať přepínáš kam chceš, všude samá krimi."
A já mu v duchu dávala za pravdu. To my, děcka z pověstného baráku číslo dvacet osm, když nastaly prázdniny, měly daleko jinší náplň nejen po dobu dvou měsíců prázdnin, ale vlastně do doby, než nastala zima, taková, že se už venku nedalo vydržet.
Teda, je pravda, že o televizi se nám v té době ještě ani nesnilo. My, pro ostatní nezbední haranti, jsme dělali jinší výpravy za poznáním, takový skutečnější. "Schovky" (schovávanou) do všech zákoutí baráku a jeho okolí, jsme brali jako samozřejmost. Výpravy na všechna pole v našem okolí, která skýtala nějakou zajímavou krmi, jako třeba hrášek, jahody, o tom všem, jsme měli zprávy snad jako první. Třešně na kopci "Křižák", ty už jsem ve svém vzpomínání taky už nejednou zmiňovala. Sjíždění na neckách, závody v běhu ke trati dřív, než přijede vlak, to bylo na denním pořádku.
Ovšem hromadné výpravy k "Vébrovi", do sběrných surovin, to bylo něco! Tehdy sice bylo toto zajímavé prostranství obehnáno plotem, ale tak chatrným, že se plot na mnoha místech prohýbal, nebo dokonce hroutil. A toho jsme právě využili! Jedna část děcek nenápadně hlídala okolí, druhá zahájila průzkum. Bylo věru co prohlížet! Od skleněných kuliček, po jisté nezbytné věci, které jsme nutně potřebovali naložit na kárku a s velkou opatrnosti a hlavně tajností dovést do útrob baráku číslo osmadvacet.
Vše bylo tak tajné, ale jen do té doby, než to objevili naši rodiče. Zbytečná "hebla", jak nazývali naše poklady, pak opět naložili a odvezli zpět. Výjimkou byla naše maminka. Ta vše pečlivě a s uvážením prohlédla a pak vyřazovala. Dodnes můj starší syn vzpomíná, jak moc se mu s babičkou líbily výpravy za poklady.
"Mami, úplně vidím babičku, jak se zatajeným dechem a s jiskrou v oku přehazuje ty hromady věcí a nakonec z nich vydolovala úplně super kamínka a pro mě tříkolku! " Obojí pak posloužilo dlouhá léta.
Vébr dodnes stojí na svém místě, ovšem má už jiný název, bezpečný plot, vrátnici, počítač. Kdykoliv tam odvážíme nepotřebný železný šrot, vždycky mám velikánskou chuť, nenápadně sáhnout do některé z krabic, jestli tam třeba nenajdu ty krásné, skleněné kuličky z dětství.
