Povzdechla si, přitom neklidně poposedla na svém místě, odsunula neviditelné smítko ze svých šatů. A dál pokračovala ve svém monologu.
"Tos mě neměl dělat, dědo", pronesla naléhavým hlasem kamsi do prázdna.
"Říkám mu to furt dokola", dodala a podívala se přitom na mě, zda jí aspoň já rozumím.
" Každej den to pak bez tebe bylo horší a horší, všechno zůstalo jenom na mně. Úřady a vyřizování, nekonečný štrapáce lejster o někom, kdo už tu mezi náma není. Dlouhý hodiny sedávám sama u okna a polohlasem předříkávám, co bys asi teď komentoval. Politiku, sousedy, nebo vzpomínky z mládí, na ty docházelo v poslední době častěji. Nic jinýho sis tak nepamatoval, jako právě to. V uších mi stále zní i volání z tvého lůžka. Musím říct, že kolikrát nervóznější, než bylo třeba, na to se nezapomíná, ale já už to přece dobře vím. Nemoc si nevybírá.
Šlo to se mnou ztuha. Proklínala jsem ty nekonečný dny plný smutku, a dokonce si přála, abych šla radši tam za tebou, až se mně to skoro podařilo. Ale už tě slyším, že bys mě zase nadával, jakej jsem sobec. Přece jsem tady nezůstala tak docela sama a život musí jít dál, žejo".... pokývala zas hlavou směrem ke mně.
"A já si to uvědomovala čím dál víc, dědo. Veškeré náležitosti už mám konečně z krku. A všechno, co chtěli mladí na památku, jsem jim rozdala. Nechala jsem si jen tvůj klobouk, ve kterým chodils na hříbky. Tak ráda na to vzpomínám! Vždycky jsme si s tím úlovkem sedli v kuchyni proti sobě, mazlili se s těmi nádhernými křemenáči, praváky a pečlivě je okrajovali. Za chvíli už bytem voněla smaženice, nebo úžasně křupavé růžovky. To bývala taková naše houbová pohoda....
A víš, co jsem v té naší staré skříni ještě objevila? Tvoje teplý, flanelový pyžamo. To nikomu nedám! Víš, dědo, teď už jsou večery chladnější a dny se pomalu zkracují. Ale to vůbec nevadí. Oblíknu si to tvoje pyžamo, nahmátnu si v posteli důlek, který je tam po tobě ještě vyležený a tam se schoulím. Bude mi tam moc hezky, teplo i u srdíčka, to mi věř."
Dopověděla, zvedla se a bez rozloučení, snad aby nebylo vidět její slzy, pak odcházela pomalým krokem kamsi do dáli ...
