A už to zase začalo. Prázdniny skončily, školní jídelny ožijí a mnohdy tak kritizované obědy, přijdou školáčkům nakonec vhod. Něco o tom totiž vím.
Coby sedmé dítě mých rodičů, jsem si takový "luxus" chodit na obědy, nemohla dovolit, ani mí starší sourozenci. Ale občas se stalo, že někomu zbyl lístek a já pak stála ve školní jídelně před okýnkem, zbožně sledovala čilé kuchařinky a opravdu s chutí a pečlivostí pozřela vše, co se mi na tác předložilo.
O mnoho let později, jsem nějaký čas stála za okýnkem školní jídelny, ale z druhé strany, už coby kuchařka. A měla čas srovnávat, pozorovat. Zcela jistě jsem za ty roky poznávala školáky, které si předložené menu zamilovali a převážně jim chutnalo, nebo dívky, které už ode dveří křičely, že "maso zásadně nežerou" a strhly s sebou i některé ostatní kamarádky. A pak i ty děti, které by rády do jídelny zašly, ale finanční stránka rodičů to prostě nedovolila. I tady však byly rozdíly. Třeba rodiče, kteří měli na cigárka, nebo basu piv, ale peníze za obědy od nich nešly po dobrém "vydolovat", jen s výstrahami. A pak děti, které pocházely z vícero sourozenců, kde se při nejlepší vůli částka za obědy nestihla včas zaplatit. Ale i kuchařky jsou jenom lidi a mají především srdce, což jsem poznala už jako malá a pak i v tom našem kuchařském týmu.
Celý školní rok, za okýnkem školní jídelny, šel lehce zmapovat. Když se blížily prázdniny, už bylo s dětmi k nevydržení a únava, jisté rozpoložení bylo znát i na nás, kuchařkách. Děcka nedojídaly, raději spořádaly kila brambůrek a zapíjely kolou, brblaly na vše, co se uvařilo.
Ale když nastalo září, byla změna znát snad na každém jedinci. Talíře doslova "vylízané", i polévka najednou přišla vhod. A dokonce úsměvy na druhé straně okýnka a nejeden žák i poděkoval! Tak to bylo co říct.
Vždycky si v těchto po prázdninových dnech vzpomenu na jednoho našeho vděčného strávníka, který si po obědě způsobně otřel ústa a pravil k nám všem ženským.
"Šikovná kuchařinka udělá i z lyžařských bot krocana, a vy, to ženský umíte, protože vaříte srdíčkem". To byla pro nás ta největší pocta.
Proto, milé děti i všichni strávníci. Jsem přesvědčena, že kuchty, kuchařinky, kuchařky, nebo jak je nazýváte, jsou lidé, kteří dělají svou práci, jak nejlépe umí. Věřte, že je to dřina, kterou jsem zažila na vlastní kůži, mnohdy neohodnocená, jak už to u podobných profesí bývá. Ale když se spojí obě strany okýnek a dokáží se domluvit, pak bude zase život krásnější, to mi věřte.
