Co je malé, to je hezké. Víte, které slavné ženy neměří víc než 160 centimetrů? (Žena.cz)
Konečně titulek přímo pro mě! říkám si hned jak usednu po delší odmlce k počítači. Slůvko slavné jsem jaksi přehlédla. Možná záměrně, ale copak na tom záleží. Navíc, když si chcete zvednout sebevědomí. Už odmala tím trpím.
"Ty prťavko, kam se ženeš, běž pěkně na konec řady!" tak to bylo na základce, v hodině tělocviku. Nejdřív jsem měla štěstí, že spolužačka Míla měřila úplně stejně jako já, takže jsme se po dohodě střídaly, ovšem zakrátko o trošku povyrostla a já byla zase na konci lajny. A už to tak zůstalo. No řekněte sami, bylo to spravedlivý? Sebevědomí opět na nule a centimetry navíc stejně nepřicházely. Jak ráda jsem potom v Mladém světě četla titulek "Co je malé, to je milé!" Zajásala jsem, tehdy byla dokonce vyhlášena soutěž Miss pro malé dívky. Měla jsem radost, že se tehdy přihlásila holčina z mé rodné Moravské Třebové. Pamatuju si to jako dnes. Holčiny kráčely po molu s veselou myslí, svěží a usměvavé. Trošku mi to u dnešních celebrit chybí.
Ale zpět ke mně. Já žádnou slavnou nikdy nebyla a nebudu. Centimetry už taky nenahoním. Ale přesto mám své malé, hezké. Svá vnoučata. Ti dva první právě docílili pěti let. Tomík (nedávno se oženil ve školce). Když jsme mu o jeho narozeninách volali "naživo", zajímal ho hlavně pes Rexík a jeho "bimbásek".
"Babi a má ho stahovacího?" to byl nejdůležitější dotaz, protože on sám právě procházel fází stahování šourku. Jeho bratránek Honzík slaví páté narozky už od včera a náramně si to užívá. Pětka je přece první důležitý mezník v jeho životě. Stahování šourku na podnět Tomíka už má taky za sebou i se svým prťavým bráškou. Takže vše v pohodě, nebo ne? Tomu všemu totiž korunuje jediná vnučka Evička. Kolikrát si říkám, že snad měla být kluk. Sice náramky, mašličky, sukýnky. Ale když si do nového trička utře čokoládu, a v soubojích s tátou a s brášky se chová jako Xena, změním názor. Vše tohle však okamžitě napraví při razantní obraně při trestu svých bráchů. Rve se za ně jako lev! Až zírám, jakým způsobem to předvedla. Tato malá žena, je bojovnice už ve svých třech letech. A to je na ní to hezké. Má sotva stodvacet cenťáků, ovšem co nevidět mě už dožene, zrovna jako Honzík s Tomíkem a Pavlíkem.
Co je malé, to je hezké a milé. Naprosto souhlasím. A není k tomu potřeba ani slávu.
