Kdopak z nás si ještě tento hit pamatuje? Písnička našeho dětství, mládí. Ale já dnes opravdu jednu takovou kuličku našla při sobotním úklidu. Zatoulala se u nás asi mému nejmladšímu vnoučeti Pavlíkovi, který nedá na skleněné kuličky dopustit a neustále aspoň dvě, tři, uchovává v ruce a to zázračným způsobem. Sevře je pod paleček, nepustí a dělá s ručkama ostatní práce. Naprosto zručně. Ale je ještě moc malý na to, aby pochopil, co s kuličkama zažívala jeho babička a její vrstevníci. Jak se blížily prázdniny, cvrnkání kuliček, totiž patřilo mezi naše nejoblíbenější činnosti. Oproti dnešku, sice nebylo moc výběru, ale zato stál za to.
Kam se hrabou počítače, chytří mobilové a ostatní zázraky. Náš zázrak nezabral mnoho místa. Stačil koutek ve sklepě, kde se krčil mičuda, tříkolka (naprosto obyč), kola jen těch movitějších a nenápadný pytlíček, plný kuliček. HLINĚNÝCH! Tehdy za 2,-kačky. Úplně se vidím, jak jsem konečně i já dospěla k této neuvěřitelné částce, oblíkla si novou sukýnku a spěchala k paní, která vedla můj milovaný obchůdek hračkářství. Moc dobře mě už znala, vždyť jak jsem mohla, zaběhla jsem k ní pro Štěstíčko za korunu a ona mě sledovala zpoza pultu, jak jsem se zatajeným dechem očekávala, co se uvnitř skrývá. Vždycky jsem měla radost a ta za tu kačku fakt stála. Panáček z korálků, obrázek, nebo prstýnek!!! to pak bylo štěstím v mé dušičce přeplněno. Tentokrát jsem stála před pultem paní Kašpárkové naprosto jistá a když ze zeptala, "co si přeješ tentokrát, Jituško", odhodlaně jsem vyslovila své přání.
"Pytlíček kuliček, prosím." Paní mi podala plátěný pytlík, úplně cítím, jak byl těžký a jak úžasně voněl, hlavně očekáváním, co se bude dít. Hrdě jsem na pult složila své jmění, když v tom mi paní prodavačka cvrnkla po pultě úžasnou, duhovou kuličku, jakou jsem jaktěživ neviděla. Kutálela se přímo do mé dlaně a načisto mě učarovala. Paní prodavačka na mě mrkla, usmála se a řekla "to je pro tebe pro stěstí! A štěstí jsem pak opravdu měla. V našem baráčnickým souboji (tehdy na Moskevské 28) jsem obehrála souseda Matušku, i malýho Pepíka Nezbedu, který se mnou neustále soupeřil.
Takhle u nás začínaly prázdniny. Mičuda neznal odpočinek, neustále byl v pohybu, říčka Třebůvka (rodná Moravská Třebová) zažila naše nájezdy na neckách (dnes nepochopím tu odvahu), kola a tříkolky měly zelenou a odřený kolena jsme absolutně neřešily. Postačil list bylinek, nejlépe jitrocele. Cpali jsme do sebe šťovík a na zadek nebylo potřeba vlhčených ubrousků, postačil lopuch! A pak ty souboje ve cvrnkání kuliček! Já tu svou, duhovou, opatrovala moc dlouho, jako oko v hlavě. Pak už běžel čas svým cvalem, až maličký vnouček mi to zase připomněl. Jeho duhové kuličky, kterých má bezpočet, svítí do dáli a jako by mi připomínaly, že něco se jistojistě opakuje a přenáší na další generaci. Ten bezstarostný čas prázdnin, mládí, radostí a hlavně vzpomínek. Proto o nich a hlavně pro ně píšu. A to je moje největší radost.
(fota: já)
