A to fakt nelžu. Protože já a nejen já, bydlela přímo u ní. Nenápadná říčka, které jsme neřekli jinak než potok. Byl součástí nás všech, kteří obývali jeho okolí. Jednak byl zdrojem mnohdy chybějící vláhy na našich zahradách, ale to nás, děcka, tehdy nijak netrápilo. Vláha sem, vláha tam, to nám bylo šumafuk. Příkazy k zalévání jsme všichni brali hopem. Hlavně si užít vodních radovánek. A to jsme zvládali na jedničku!
Zvlášť náš barák osmadvacítka. Já jako nejmladší (spolu s Pepíkem Nezbedou) jsme byli účastníky jízdy na neckách. Byla to velmi vzrušující jízda. Zvlášť když necky až tak moc nejistil laicky vyrobený špunt, omotaný lecjakými hadry a voda stále prosakovala. Ale my, maličcí, jsme zcela důvěřovali staršákům. Přece by nás brácha, nebo ségry nenechali utopit!
Uprostřed Třebůvky, (zrovna u naší zahrady) byl takový ostrůvek, který byl cílem soutěží, kdo na něj doskočí. Už tehdy jsem neměla šanci. Já, malá, s krátkýma nožkama, tak to ani náhodou! Rozběh byl sice z kopečka, ale přesto jsem vždycky dopadla těsně vedle a to do bahna! Jen jednou, se mi skok podařil a to přímo excelentně! Utíkala jsem tak lehce, skoro jako malá mořská víla, v bělostných šatech, samá krajka a ladně jsem doskočila na ostrůvek, kde mě čekal princ. Avšak dřív, než mě stačil políbit, jsem se celá zpocená probudila na dece u potoka, kde jsme se opalovali s ostatníma děckama.
Ale přesto byl potok naší každoroční součástí. Vůbec nám nevadilo, že nebyl až tak moc čistý. Kolikrát kolem nás proplula kůže z králíka, ale na ty jsme už byli zvyklí. Králíci a ostatní havěť byla taky součástí našeho života. Z potoka jsme kolikrát lovili neskutečné poklady. A dokonce zažívali přímo detektivní situace. To jsme jednou taky zrovna soutěžili, kdo dál doskočí na ostrůvek, když v tom někdo z nás zařval.
"Pozor, tady je nějaký záhadný předmět!" Všichni jsme se hrnuli k místu, kam oznamovatel ukazoval. Ve vodě se opravdu ukrývalo cosi nezvyklého, navíc obrostlého trávou a vším možným. Proto jsme nemeškali a upalovali pro souseda Koukala, který byl pro nás ten správný hrdina. Sportovní postava pana Koukala naběhla k potoku, zdálky zdodnotil stav neznámého objektu slovy : "No, nevypadá to moc dobře", čímž nás ještě víc napnul, jak malé kšandy a hrdě odkráčel do Třebůvky.
Nelze popsat napětí, které jsme s děckama prožívaly. "To bude určitě bomba", strachovali jsme se všichni jako o závod a strašně se tehdy báli o život našeho souseda. Jako by to bylo včera, vidím pana Koukala, jak vítězně drží v ruce starou, kovovou kliku od bůhvíjakých dveří. Obalená vším možným, ale přece jen klika! Hurá! Soused hrdina přežil a my zas měli o zážitek víc. A zase jsme naskákali do necek a užívali prázdnin a úžasného léta, co nejvíc. Vždyť to vše k prázdninám patřilo!
