Co dnes vaříte, matko?

Se stále stejnou otázkou, se u nás vždycky zjevila naše sousedka. Zcela nečekaně, dalo by se říct i nevychovaně, téměř bez klepání, vlítla do dveří. Hned za nimi byla kuchyň a velký sporák, věčně obsazený hrnci, pánvičkami. Inu, jak by taky ne. Pro devět strávníků, které rodina čítala, se ani jinak vařit nedalo.

Tato statná paní, se vždycky zjevila ve dveřích, v ruce chleba se šunkou, či jinou dobrotou, která se u nás opravdu moc často nevyskytovala. Buďto to byl záměr, aby ukázala, jak se stravuje u nich, nebo samou zvědavostí, nestihla krajíc dojíst. Automaticky nazvedla pokličky na hrncích, nasála vůni a hned hodnotila. "Zase děláte kyselý zelí, matko, tuším asi zelňačku, co? Jé to bude nadýmání, to já bych nemohla, to né", zdůraznila svůj nesouhlas k pokrmu. Jindy zase nahlas přemýšlela. "Bramborový placky, pečáky, bramborový guláš, fujtajbl, samý brambory, to u NÁS, by nejedli". Ano, jídelníček u nás doma byl asi jiný, sestaven právě z toho, co vyrostlo na zahradě, od zeleniny, až po živé tvorstvo. Slepice, králíci, husy, někdy i pašík.

Mezi drůbeží nesměl chybět pořádný kohout. To se ví, někdo musí sjednat pořádek, mezi tolika havětí. Měli jsme všelijaké, ale tento byl "pan kohout". Na dvoře byl od prvního dne jako doma, rychlý jak střela. Však ho taky starší sestry ihned pojmenovaly Pinarelo, prý podle tehdejšího závodníka na kole. A Pinarelo se snažil ostošest. Bohužel, si ale tak osvojil celý dvůr, že na něm nesnesl nikoho jiného. Nás děti, už vůbec ne, jen naši maminku. Tu respektoval. Ale co to bylo platné, když nás poslala posbírat vejce a kohout byl okamžitě v akci klování. Kolikrát jsme s brekem utíkaly domů, ale mamka byla neoblomná. Prý jen brání své svěřenkyně a nic až tak vážnýho se nám doposud nestalo.

Jednou šla maminka opět poklízet, prý než přijde, ať zatím umyjeme nádobí. Zdálo se nám to nějak dost dlouho, proto jsme začaly i trochu lumpačit. Najednou se otevřou dveře, v nich mamka, v jedné ruce sekyru, v druhé kýbl, z něhož vyčuhoval kohout. Z velkých ran na nohou jí kapala krev, byl to děsivý pohled. "Tak jsem ho musela praštit, on by mě snad ukloval," úlevou vydechla, když viděla naše zděšení. Byla to její první a poslední "poprava" v životě, vždycky se tomu tak bránila, tentokrát nebylo vyhnutí. Pinarelo skončil na pekáči, kde se pomalu připravoval pro náš sváteční oběd, tak vyjímečný ve všední den.

V tom se opět ve dveřích zjevila, nám známá osůbka, v ruce kus uzeného k pozdní svačině a už, už chmatala po pekáči, aby zjistila, cože to tak všude voní po domě. Tentokrát se ale rázně ozvala maminka, po celé roky tak tolerantní k sousedčiným nečekaným vpadům. "Dnes vám to sousedko neradím čmuchat, vařím kohouta a věřte, ten byl tak vzteklej, že když jsem ho praštila sekerou, ještě hodinu lítal po dvoře. Mám silný obavy, že ho ta vzteklost ještě nepřešla!" Ukončila tuto výstrahu vážným pokýváním hlavy, naše odvážná maminka. Sousedka vykulila jenom oči, nadechla se, ale neřekla půl slova. Její ruka se pomaličku a s největší opatrností oddálila od pekáče. A my, děti, vyjeveně zíraly na pekáč, jestli se z něj náhodou nezvedá poklop. Maminka ale věděla své a mrknutím oka nás tak ujistila, o naprostém bezpečí domova. A sousedka? Ta samozřejmě docházela na besedu, ještě po celé dlouhé roky, ale ke zvedání poklic, už nikdy nedošlo.