Ale ty nejsi moje babička, tak neraď!

Stojím právě u okna a zálibně sleduji dnešní počasí. Vydařilo se, navzdory předpovědím, škoda být doma. Jen co dodělám štrůdl, vyjdeme si s Rexíkem na špacír. V tom slyším prudké kvílení brzd a troubení. Tentokrát jim to vyšlo, řidič jen něco zakřičel z okýnka a posléze odjel. Inu, jaro je tady se vším všudy, mnozí zkušení vyrazili na svých kolech. Bohužel i ti nezkušení.

Z okna vidím opět známé tváře. Tentokrát jsou to dvě dívenky, ve věku asi 5 a 7 let, jedoucí na jednom kole. Šinuly si to z kopce pěkně rychle, přímo na hlavní silnici, kde se pak otočily a pokračovaly zpět na kopec. Vídávám je tady teď každý den, společně s jejich brášky, o málo staršími. Čtyři děti, jako stupínky, k nim se občas přidá ještě někdo. Ti zase pro změnu z kopce závodí.

Asi před třemi dny, kdy jsme pracovali před domem, se kluci na kolech proháněli celé odpoledne, až do setmění. Občas přibrzdilo auto a s nadávkami pak pokračovalo dál. Pro hochy to byla jen sranda. Sledovala jsem tuto rally a přiznám se, že jsem docela váhala, zda se ozvat, nebo ne. Klid jsem samozřejmě neměla. Nestarej se, nejsou to tvoje děcka, to se mně stále honilo hlavou. Ale po pravdě, kdo z nás by pak žil s tím svědomím, že nezasáhl, když se pak něco stane? Náhoda tomu chtěla, že šla zrovna kolem babička jednoho z chlapců. Oslovila jsem ji tedy, jestli ví, jak zde kluci závodí. Nebylo jí to sice moc příjemné, ale slíbila, že klukům domluví.

Ještě si moc dobře pamatuji dobu, kdy byli synové malí a proháněli svoje kola, co to dalo. Ale tak nějak věděli, jak daleko se svými možnostmi můžou zajít. Jejich věčně sedřená kolena, a roztrhané tepláky, to bylo téměř každodenně. Na silnici však měli přísný zákaz, nejen oni, ale i ostatní jejich kamarádi, co tu bydleli. Prostranství, kde se mohli vyřádit, tu bylo a je stále dost. Panovala zde taková úmluva, že platilo slovo dospělého a děcka z toho měla jaksepatří respekt. A vše bylo tedy v pohodě.

Od hovoru s babičkou kluků, uběhly sotva dva dny, ale jejich závody stále pokračovaly. Kvílení brzd a troubení řidičů však taky. V tom vidím, jak kluci i s koly běží za smrčky a snaží se schovat. Nejdřív jsem nechápala, myslela jsem, že hrají na schovávanou. Vlastně to svým způsobem byla. Po silnici totiž pomalým tempem projíždělo policejní auto. Kluci ani nedutali, jen já si troufla promluvit do toho ticha. "Vidíte hoši, pořád vám to tu říkáme, nejezděte po silnici a nedáte si říct, tak vám to asi přišli říct policajti sami", pronesla jsem zkušeným hlasem. Vzápětí se však ozval slabý, přesto rozhodný hlásek jednoho z "pachatelů". "Ale ty mně nemáš co radit, nejsi moje babička".

A máš to, bábo, i s poučením a dobře ti tak, nemáš šmírovat a raději si hledět své práce, jsou tu povolanější, než ty! Ale moc dobře, že nejsem tvoje babička, jinak bych tě přehnula pěkně přes koleno, sice bolavé, a nandala ti pár výchovných. Ale toto vše, jsem si raději řekla už jen pro sebe, co kdyby hošani na mne zavolali linku bezpečí.