Rovnice, moje noční můra.
Psala se sedmdesátá léta, blížil se konec školního roku a my jsme pomalu posílali přihlášky do škol a učilišť. Já s mou kamarádkou Hedou, jsme se zhlédly v oboru prodavačka a tak bylo rozhodnuto. Vše se zdálo být tak snadné, jednoduché. V té době k nám do města přišla nová mladá učitelka a zaskakovala právě v naší devítce. Leccos se o ní šuškalo, něco o nenaplněné lásce, ale takové řeči nás tehdy vůbec nezajímaly. Už jsme měli všichni plnou hlavu konce školy, až budeme kooonečně dospělí, chytří jsme si už připadali dost. Ale proč mi z matematiky vychází čtyřka, když průměr mám dvojku, to jsem fakt nechápala a cítila to jako křivdu.
Tehdy se v našem malém městečku otevřel klub pro mladé. To bylo něco! Kromě kina, které jsme měli ovšem povolené jen v odpoledních hodinách, tu celkem nic nebylo. Večerní návštěvy čehokoliv, se netolerovaly, tehdy to tak prostě bylo. Do klubu se scházela omladina, kterou zajímala především hudba. A taky tam chodili hlavně kluci z vojenské školy, "žižkováci". Někdo donesl gramofon, druhý zase desky. Já ty své, od Gotta, pak hlavně od Petra Nováka, Olympiku a ti zkušenější, i nějaké cizí hity. Mně se tehdy podařilo vypůjčit LP desku Bee Gees, Word. To byla panečku pecka! Ale jak ji propašovat do klubu, když večer jsem nemohla, protože zrovna nevyšel doprovod starší sestry. No nic, risknu to, půjdu sama. Kluci budou určitě čubrnět. Doma jsem se pečlivě vymluvila, a letěla jak o závod do klubu. Tam už bylo plno. Samozřejmě s deskou jsem měla velký úspěch, pouštěla se pořád dokola. Úsměv na rtech mi však dočista ztuhnul, když jsem se mezi omladinou, setkala s přísným pohledem naší účitelky. A bylo po náladě! Neřekla ani slovo, jen její oči, mě doslova propichovaly.
Po neúspěchu u tabule, jsem usedla do lavice a nebyla schopna slova. O přestávce se ke mně seběhla celá třída a všichni spekulovali. "Cos jí holka provedla, to není možný, je jak pominutá", vyzvídali. Neřekla jsem půl slova o večerní akci a jen čekala, až mě zavolá ředitel. Určitě úča žalovala a mě čeká nejmíň důtka. Za chvíli se tak stalo. Mé jméno zaznělo ve školním rozhlase. Klepala se mně kolena a bylo mi do pláče. To jsem se tak hrozně provinila, že jdu jak na popravu? Pan ředitel se však usmál, snad aby povzbudil a pravil. "Jitko, pořád tomu nemůžu uvěřit, jaký schodek tě čeká na vysvědčení. Z češtiny téměř podtržená jednička a z té matematiky, taková hrůza. Rozhodl jsem se, že si tě vyzkouším sám".
Lidičky, bylo mi na omdlení, ale popadla jsem s chutí tužku a papír a počítala, inu jako o život. O život sice nešlo, ale o moji budoucnost určitě. Když ředitel kontroloval moje výsledky, přistoupila ke mně nenápadně paní učitelka ruštiny, dala mi ruku na rameno a šeptla. "Vidíš, všechno jde, když se chce" a potutelně se usmála. A já v tu chvíli věděla, čí zásluha to asi byla. Zlatá ženská, která to neměla zdaleka jednoduché, navíc v té době, ale řešila věci lidsky, s rozumem!
Kolik lidí nám vstoupí do života, třeba jen na chvíli, ale nějakým způsobem se v něm zapíší. Třeba jako mladá paní učitelka. Dlouho se u nás nezdržela a zmizela neznámo kam. Kdoví, čím zrovna procházela, co prožívala, a kdo vstoupil do cesty jí. To se už nedozvím a neřeším. Zrovna, jako ty zatracené rovnice.
Související článek:http://Já do té Prahy prostě musím, paní učitelko
Jitka Štanclová
Babičko, pojďte na kostiblanky!
...“Sraz u nás ve tři hodiny před domem“, pokračovala moje snacha ve zvaní. Na co, to jsem neměla vůbec tušení.
Jitka Štanclová
Mami, jak jsi to dokázala?
To mi vždycky vrtá v hlavě, kdykoliv si na tebe vzpomenu. Zvlášť dnes, kdy se slaví Mezinárodní den matek.
Jitka Štanclová
Poštovní schránka na rohu ulice...
Tak tuhle báseň, kterou se mnozí z nás učili, jako já, zná snad každý. Zrovna tak má každý z nás poštovní schránku, jako já. Sice nekvete modře, ale vážit by si jí mohli aspoň pošťáci.
Jitka Štanclová
Kam se hrabe thermolka, když ti bliká kontrolka!
„Babičko, půjdeš se mnou k tomu zápisu?“ škemral můj vnuk Honzík, když se blížilo ono datum zápisu do prvních tříd.
Jitka Štanclová
Babičko, já do té školy nepůjdu!
Prohlásil můj vnuk Honzík poté, co jsem mu připomněla, že brzy nastane den, kdy půjde k zápisu do první třídy. "Vždyť já nic neumím!"
Další články autora |
Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili
Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...
Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce
Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...
Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini
Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...
Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru
Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...
Putinova časovaná bomba. Kadyrov umírá, rozjíždí se krvavý boj o trůny
Premium Ramzan Kadyrov ještě dýchá, v Čečensku se však už začíná hledat jeho nástupce. Naznačují to i...
Řekni, kde ti muži z Gazy jsou. Otazníky ohledně obětí: násobně více dětí a žen
Premium V Gaze je problém, na který upozorňovala už Marlene Dietrichová. Teď si s ní notují demografové a...
Češi umějí vyrobit řadu vojenských dronů. Ale armáda o ně nestojí
Premium Letecká výroba byla v České republice vždy na špičkové úrovni. Menší dopravní letouny, ultralighty,...
Gruzínská prezidentka vetovala „ruský“ zákon. Jde do boje s vládou
Gruzínská prezidentka Salome Zurabišviliová podle tiskových agentur vetovala kontroverzní zákon o...
Izraelský válečný kabinet se bortí. Ganc označil Netanjahuovy plány za fanatické
Člen izraelského válečného kabinetu Benny Ganc v sobotu řekl, že jeho strana přestane podporovat...
Rozdáváme samoopalovací fluid ZDARMA
Toužíte po dokonalé letní barvičce bez rizika spálení? Vyzkoušejte lehký přírodní samoopalovací krém na obličej i tělo od Manufaktury. Zapojte se...
- Počet článků 659
- Celková karma 27,26
- Průměrná čtenost 884x