Holky, pojďte se vyfotit!

Fotky vlastně píší příběhy, jako ten můj předchozí. Kvůli němu, jsem vzala štafle a sáhla do nejvyšších přihrádek pro krabice s fotkami.

Musím to foto s medvědem-sněhulákem najít, určitě zde někde bude. A tak se veliký stůl v jídelně zaplnil fotkami všeho druhu. Hledaná fota jsem objevila hned, a přiložila k blogu. Poté jsem zapálila svíčku, a v jejím šeru se probírala vzpomínkami.

Jejda, kolik mi tu bylo asi let? Už vím, třináct. Tehdy naše sousedka Maruna, o něco starší a zkušenější, udělala plán dne, svůj záměr zavolala, jako obvykle z jejich okna do dvora tak, aby jsme slyšeli všichni.

"Jitko, Jano, Elo a ostatní, půjdeme k foťákovi!" Což o to, nápad nás, holky, hned nadchl, ale kde seženeme tolik peněz. Šestnáct kaček za jednu, to my tři sestry dáme skoro padesátku.

"To se nesmí mamka ani dozvědět", přísahaly jsme si všechny tři. "Ale kde seženem tolik peněz", mudrovaly jsme.

"Už vím", dostala nápad Jana. "Dáme do sběrny králičí kožky, a co bude chybět, dáme třeba papír do sběru, je to hned vedle", dodala jsem já, nejmenší.

A tak se i stalo. Kůže, které se sušily pod kůlnou, a pečlivě je ochraňoval otec, jsme svorně, všechny tři, zabalily do velké tašky, aby nevyčuhovaly, a nedej bože nás s nimi nepotkali nějací kluci. A ve sběrně, Jana smlouvala se starým švindlířem, jako o život. Ale stejně tolik peněz nestačilo na to, aby jsme mohly za chvíli pózovat jako celebrity u fotografa.Tentokrát vypomohla kamoška Maruna, která vše vymyslela. Vrazila nám do ruk plnou tašku prázdných lahví, suma se tak při vrácení hned zvedla na kýženou částku. Nic nebránilo tomu, náležitě se připravit na samotnou akci, co se "dyzajnu" týče.

A tak se čtyři puberťačky před zrcadly postupně plácaly dermakolem, řasy nakrucovaly a natíraly štiplavým černým hnusem, a tužka na obočí to jistila. Když nebyla zrovna tužka, pomohla vypálená sirka. Vlasy se tupírovaly, pak potíraly cukrovou vodou, že nešly absolutně rozčesat. A pak s důležitostí daleko vyšší, než odpovídalo našemu věku, jsme kráčely hlavní ulicí. Co na tom, že pršelo, černisko z očí se pomalu dostávalo tam, kam nemělo. A ještě k tomu navíc projelo kolem nás velkou rychlostí nákladní auto, a mohutná kaluž skropila naše něžné, mladé tvářičky, které se proměnily k nepoznání.Tehdy jsme to všechny obrečely. První se však vzpamatovala Maruna.

"Ale co, zítra je taky den", uklidnila nás Maruš. Penízky v kapse pálily, a tak se čtyři dívenky hned na druhý den, ve vší parádě, objevily u fotografa. Den byl slunečný a zářivý, jako naše mládí.

Nad fotkami jsem strávila další dva dny. To když přišel syn na kávu a hned se zájmem zvolal.

"Mami, to je krása, to si musím prohlídnout" a pak změnil náhle tón. "Ježíši, to jsem já, to jsi ty a brácha, vy s taťkou ve svatebním, já se picnu!" A žasl nad fotkami, které se pomalu přesouvaly i na jeho hromádku, která se ale zvětšovala čím dál víc.

"Mami, že si je můžu vzít, na památku?"

A já souhlasila, jak by ne. Fotky, ač mnohé černobílé, mají v sobě kus života, který jsme společně prožili. Jedna po druhé se dá uchopit, na chvíli podržet v ruce, zavzpomínat, někdy i polaskat. To když uchopíme právě tu, která nám zvěstuje, že její majitel už nenávratně zmizel tam, odkud není návratu, ale z mysli nikoliv. Je to něco soukromého, intimního, a hlavně jiného, než jen stisknout klávesnici na počítači a prohlížet si.

Výpravy k "foťákovi", jsme podnikaly ještě vícekrát. Drobásky se vždycky nějaké sehnaly, co by děvčata neudělala pro krásu. Vždycky to stálo za to, to je jisté. Už pro ten pocit, když teď od syna uslyšíte.

"Mami, ty seš na těch fotkách celá já!"

Tak to jsem vážně nechtěla, zvěčnit zde svá fota, ale Maruš Šípková mě přesvědčila!