A zase jsem v tom!

Už v tom zase lítám! Nebojte, nejsem žádná celebrita, co by si tento luxus případné gravidity mohla dovolit. Jako seniorka, však mohu lítat v čemkoliv.

To si takhle po ránu u kafíčka přehrávám jeden z živých snů, kdy se opět ocitám ve školní jídelně, na svém bývalém pracovišti. Fronta za okénkem se čím dál víc zvětšuje, nervozní strávníci buší na okénko a já stále nemám uvařeno. Brambory nejdou loupat, polévka v kotli nevaří a plotna je stále studená. Uf, hrozné sny, nadřu se v nich jako kůň, vstřebávám je pak celý den a říkám si: Ještě, že to byl jen sen!

V tom mi zazvonil telefon. To snad není možný! Hledím na displej, kde i bez brýlí rozeznávám jméno ředitele školy.

"Ahoj", slyším ze sluchátka jeho zkroušený hlas a hned tuším, co asi bude následovat.

"Víš, já mám problém, onemocněla jedna síla v kuchyni, tak se ptám, šla bys prosím tě místo ní?" Moje reakce byla okamžitá.

"Ty máš ale nápady, zvlášť teď před Vánocema"... a následovalo dalších dvacet argumentů, proč jistojistě nemůžu nastoupit. Už to vstávání v té tmě, pak ta dřina v kuchyni, máčení ve dřezu i pod dřezem, škrábání, loupání a krájení....nezlob se, nejde to! Nezlobil se, prý to chápe a zavěsil.

V tom okamžiku ve mně začalo hlodat mé druhé já.

"Tak Jituno, myslíš si, že seš borec, co? Pěkně do růžova se vyspinkat, ráno kafíčko a šupky dupky k počítači, aby ti něco neuteklo a ruku na srdce, kolikpak hodin ta tvá prdel prosedí u toho krámu počítačovýho, než se zvedneš něco kuchtit. Mlčíš, co? Protože uznáváš, že jediný argument, abys nenastoupila, je ta tvoje pohodlnost! S lidma skoro už neumíš mluvit, jen virtuálně, tak se sakra prober, nastávající bábo a vrhni se zase do víru dění."

Musím teda uznat, že Jituna mi to jaksepatří nandala! Netrvalo proto dlouho, kdy jsem vytočila známé číslo a s pokorou v hlase jen špitla. "Tak já vám teda pomůžu, počítej se mnou".

A už to jelo, jako za mlada. Nachystat večer potřebné věci na další den, natáhnout budík, a taky nezapomenout svačinu. Nemohla jsem dospat, jak taky jinak, vždycky jsem to "poprvé" tak prožívala. Holky mě přivítaly jako za starých časů a já jak křepelka brala schody do sklepa po dvou, kde škrabka na brambory vrněla jako obvykle. Štosy talířů jsem srovnala na výbornou, v paměti se mi vybavovaly věci zcela automaticky, jako bych zde skončila ne před pěti léty, ale včera.

Cibule štípe stále stejně, když ji poctivě krájíte na drobno a pak ta vůně smažení, se vám dostane až do kůže. Vůně smažené cibule prostě miluju. I ten pocit potřebnosti, kdy zkrátka pomůžeš, když můžeš, s holkama zavzpomínáš na dávné historky a smíchem se zase lámeš v pase. Třeba i při tom, že už nedosáhneš na nejvyšší regál s nádobím, že se hůř ohýbáš pro velký "kakáč" (hrnec) a při mytí kotle, že ti skoro zůstanou viset nohy ve vzduchu, jak se ti zkrátily ruce.

To je přece ten koloběh života, který se má občas pozměnit, prohodit, klidně při tom i vzlétnout. Protože to je ten pravý důkaz toho, že tu stále ještě jsme!