Cestou pršely slzy bolesti i štěstí.

Smrt a zrození patří k životu a když se obojí spojí dohromady, je to téměř zázrak. Dnes se tam nahoře domluvili a skloubili vše dohromady.

Na smuteční obřad jsem dnes cestovala s mladším synem. Bylo zachmuřené ráno, na přední sklo dorážely velké kapky, které přesně vystihovaly pochmurnou atmosféru. Jak by taky ne, pohřeb už takový bývá.

Ještě před pár dny, sděloval syn u lůžka své babičce, že se právě stal otcem.

"Seš prababičkou, víš to? A za pár dní budeš znovu, taky brácha se o to postaral, co tomu říkáš?" dodával, když hladil její vrásčitou tvář. Lehce se usmívala, pevně věřím, že tomu rozuměla. Její unavená duše však vyměřila babičce svůj neúprosný čas.

Konečně se blížíme k Pardubicím, déšť pomalu ustával a proměnil se v naše slzy. Poslední rozloučení s tou, která dávala lásku tolika lidem po mnoha desetiletí.

Právě v tom okamžiku, kdy zaznívaly poslední tóny smuteční hudby, se ve svitavské porodnici naplno rozezvučel hlas malého Honzíka, který se mermomocí dral na svět. Místo táty, který hrdě asistoval při porodu, poslal prababičce kytici bílých růží, jako pozdrav a vřelé poděkování.

Tak se to v životě střídá. Někdo odchází a další život vzápětí přijde. A babička to měla dobře naplánované. Poslala mi během krátké chvíle dva nádherné vnuky.

Na zpáteční cestě už nepršelo, vysvitlo sluníčko a po našich tvářích tekly už jen slzy štěstí a radosti. Díky vám za vnoučátka synové a snachy. Babi, díky za vše...