Nerybizuj a radši něco dělej !

Takhle nějak jsme se škádlily jako děcka. Nevím, jestli tento výraz rybizovat ( kecat) , byl jen u nás na Moravě, poněvadž ani chytrý strýček Gůgl nic nenašel, ale to na věci nic nemění.

Doba prázdnin přinášela nejen radovánky, ale taky povinnosti, o kterých se dnes děckám ani nezdá. O borůvkách jsem už psala několikrát. Hotová pohroma a dlouhotrvající averze vůči těm modrým kuličkám, mě provázela ještě v dospělosti. Sbírat ohavnou mandelinku bramborovou, která se obzvlášť rozšířila, to taky nebylo žádný terno. Ale při této "akci" jsme se aspoň trochu vyřádili a brouci pak lítali kolem našich hlav. Taková házená, trefovaná zábava.

A pak přišlo období rybízu! Bílý, červený, černý. O něco snadnější sběr, než borůvky, to je pravda. Ale těch kuliček, co musely zaplnit kbelíky, navíc pořádně neobraný rybíz byl hned na očích. S červeným a černým se daly dělat věci. Věčně pomazané tváře, s kterými jsme se navzájem strašili, že je to zaručeně krev a jsme ranění.

"A proč musíme furt trhat ten rybíz?" ptávali jsme se dokolečka našich.

"No přece na marmeládu, šťávu". Tu jsme sice měli rádi, ale proč se dává do velikánských demižónů, to jsme nechápali. Tak jsme jednou se sestrou dostaly nápad, že tu šťávičku ochutnáme. Sestra zkušeně vzala úzkou hadičku do pusy, tak jak to viděla u otce, potáhla, až se zakuckala a hadičku obratem přiložila ke sklenicím. Bylo to sice sladké, ale tak nějak jinak, než jsme byly zvyklé, ale chutnalo to. Jen nám bylo divné, že figurky Člověče nezlob se, se po chvíli nějak rozmnožily a že je nám najednou všecičko k smíchu. Když na konci sezóny otec konstatoval, že se víno letos nějak nepovedlo, mlčely jsme obě jako hrob. Vodou dolévané víno, to dá rozum, že pak nestálo za nic.

Sběr rybízu jsem pak po dlouhé roky nijak zvlášť neprožívala, prostě udělala pár skleniček marmelády, aby bylo na linecký, sem tam bublaninu.

Až letos! Urodilo se ho nezvykle hodně, všecky keře byly obalené a volaly po zpracování. A já se opět rukama ponořila do té červené a černé nádhery, i do vzpomínek. Měla jsem sto chutí napatlat si to krvavé na obě tváře i na nos a zakřičet do dáli.

"Lubošu, Pepíku, Maruno, nerybizujte (nekecejte) a radši dělejte.