Myslíte, že to zní nevěřícně? Ale kdepak. Kromě "titulu" malá babička blogerka, jsem totiž i babička skutečná.
Je pravda, že jsem se stala babičkou trochu opožděně, ale pěkně razantně a hned čtyřnásobně. Ať to stojí za to. A taky že stojí. Mrňata od čtyř do jednoho roku. Převažují kluci, ovšem velí tomu ženská. Nikdy jsem si nedokázala představit, mít malou holku v rodině, ale tohle předčilo má očekávání. Dvaapůlletá Evča prostě jede!
"Čím si čistíš zoubky, Evičko?" ptám se. "Kakáčkem", odvětí a směje se na celé kolo. "A koho vozíš v kočárku?", nedá mi to a ptám se nanovo. "Pincelu", odpoví mi, jako by to byla samozřejmost. Po chvilce jsem pochopila, že to přece musí být princezna, což mi taky Evka odkývala. Tak to je ještě dobrý. Pamatuji si z dob mého mládí, kdy neteř nazvala tuto královskou děvu pincencuznou, což byl název poněkud krkolomnější. A co se týká paměti, tu má Eva až moc dobrou. Po jejím výstupu, kdy jsem ji nazvala ukřičenou, po chvíli přišla, obejmula mě se slovy: "Já nejsem ukšičená, já jsem Evička, a podívej se, jak se mi točí sukýnka," (což taky hned předvedla), byla veškerá má špatná nálada zapomenuta. Evka prostě umí.
Nejinak je na tom Honzík, Tomík, tedy bratranci. Vše v pohodě, nálada výborná, ale jak se tihle čtyřletí Spajdrmeni zaseknou, lítají nejen zlá slova, ale i činy. Prostě kdo z koho. Ale vše pomine, kluci si při loučení padnou kolem krku, i slzička ukápne a pistolky i vzdorovité hlavičky vychladnou. A když svou špatnou náladu zkouší i na mě, jsem neoblobná. Je mi nad slunce jasné, že oba hošíci zkouší, co to dá, něco už mají jako profíci odkoukáno ze školky. Když se potom stane, že se tvrdě zabouchnuté dveře po vzdorovité hádce náhle otevřou a v nich se objeví malá paličatá hlavička, která ze sebe chrlí slova jako o překot: "Babi ahoj apšijdešpro mězítra do školkyamámtěrád"... no co byste udělali vy? Moje srdce teda zjihne a jisto jistě vím, že zítra před třetí vyrazím směrem ke školce. Tam mě totiž bude čekat jedna z mých malých velkých lásek.
