Jsem čím dál menší babička blogerka, s čím dál většími zážitky.

 Na tu první část nemusí být ani preventivní prohlídka, můj poklesající vzrůst je patrný od pohledu. Ovšem to pokračování nadpisu stojí za to.

Je to jasný. Na nedávné preventivní prohlídce mi opět naměřili daleko menší výšku, jak váhu. Stejně si myslím, že obojí je zastaralé zařízení a nefunguje jak má. Ale přece se s nimi nebudu na stará kolena hádat. Ještě se mi zvýší tlak, který mimochodem taky nesouhlasil s mými výpočty. Ale nevadí, příští rok to bude jistě lepší. Zrovna tak s cholesterolem. Vždyť já skoro nejím špatnou stravu, no bóže, sem tam nějaký bůček s pěkně propečenou kůrčičkou a vy doktoři z toho hned děláte vědu! A že si vždycky, když jdu do cukrárny a vidím větrník, vzpomenu na blogera Honzu Pražáka a jeho větrníkové dejchánky s kolegyní Maruškou? Já prostě nemůžu odolat a dám si ten zákusek taky? Vždyť to je vlastně solidární, nebo ne?

***

"Babičko, co děláš, můžem k tobě?"pípne mi v mobilu hlas malého vnoučka Honzíka. V pozadí mu přizvukuje tříletá Eva.

"Už se těším bobečci", odpovídám svým známým oslovením všech čtyř vnoučat. A v momentě už slyším dupot po schodech. První se vřítí Honza a chrlí ze sebe jedním dechem:

"Žádný sladkosti...žádná televize...žádnej počítač"... V první chvíli jsem se zalekla. No to už mi nejen doktoři budou určovat co smím a co ne, ale už i vnoučata. To jsem to teda dopracovala!. Ale podle Honzíkova výrazu jsem pochopila, že mluví za sebe a Evču.

"Tak copak jste provedli, děťulátka?"ptám se už poněkud smířlivěji.

"Tak Eva mě kousla", začal Honza a razantně shodil baťůžek ze zad a podotkl."Jo a Pavlíka (ročního sourozence) bouchla!" V tom se horlivě zapojila malá Eva.

"Ale omluvila jsem se! Ale tys mě snědl pudink", pokračovala ve výčtu nespravedlností a já už pochopila, proč ty zákazy. Zlatá snacha, ta by měla mít svatozář! A v duchu se mě ulevilo, že ty zákazy nepatřily mně. Ale to už se v hlavičkách těch mrňat ulevilo z prožitého příkoří a začal u nás v obýváku ten pravý mumraj. Bedna s hračkama byla v mžiku vyprázdněná, zrovna tak rychle postavená dálnice, podél které se rozlévalo moře a kolem něho všechna zvířata, která se u nás v bytě našla. Od velikonočních zajíčků až po velbloudy. Prostě paráda, jak to děti nazvaly.

"Babi a víš čím bych chtěl být až budu velkej?"ozval se najednou Honzík. "Piš si to", upozornil mě a začal jmenovat od jedničky až po desítku.

"Bagrista, policajt, stavitel lega dupla, skladatel vynálezů a formulář (právě dostal novou formuli). Všechna ta povolání už jsem znala, ale pak Honza ještě jedno dodal a zeptal se, zda si to píšu.

"Jo a hlavně bych chtěl sázet stromy a oživit planetu, ona by byla moc ráda". Tak tohle jsem si milý Honzíku opravdu zapsala, hlavně do srdce, protože kdyby toto poslání napadlo nejen tebe, čtyřletýho klučinu, bylo by na světě o dost líp.

Jak říkám. Jsem čím dál menší babička, ale s čím dál většími zážitky. A to mi vrchovatě stačí ke štěstí.

(fota: já)