Bez rozmýšlení a vyčkávání na prosbu, nabízím pomoc rovnou. Dost mně pak baví ti mladí kluci okolo, když buď rychle koukají jinam a nebo se hrnou a přebírají mi z ruky zátěž

P.S.: někdy z doby tahání svého syna v kočárku, jsem vážně ocenila, když jsem mohla chytnout kočárek i se zátěží (sportovní s přehazovací rukojetí), opřít si ho o bok a vynést sama - fyzičku jsem tehdy měla skoro jako chlap... ale v tomhle jsem extrém, moc fyzické síly...

Jano, přesně si tu "opěrku" o bok vybavuju!

Jitko, když jsem vozila svoje děti v kočárcích, tak jsem nepociťovala jako zátěž, když jsem sporťák (ne golfáče..) vynesla do schodů i s děckem. A jak píše níže Sylva, teď pociťuju tíhu zodpovědnosti, když nejde o můj kočár.... Zaplať bůh za množící se (ale ne všude) nízkopodlažáky

Oli, sporťák, to byla brnkačka, ale s hlubokým kočárem to fakt nešlo, spása v podobě golfek přišla jak z nebes A máš pravdu, dnešní kočáry neumím kočírovat, připadají mi zbytečně složitý, (zatím nejsem bába), ale pomoct v autobuse neodmítnu, toho se fakt nebojím.

Ono čapnout cizí kočár, znamená také čapnout v tu chvíli poměrně vysokou odpovědnost. Představa, že na těch schodech škobrtnu, nebo to blbě chytn, a mojí vinou se tomu dítěti něco stane...

Tak zaplať bůh to není často, ale ráda pomůže, když můžu

Do tahání kočárku se lidi moc nehrnou. Kolikrát jsem slyšela, že si maminy radši počkají na nízkopodlažní autobus.

Klárko, kéž by tehdy byly "nízkopodlažáky". Ta trpkost a bezmoc ve mně zůstala dodnes

Vím o čem mluvíš. Přede mnou někteří spolucestující instinktivně prchali, když viděli dvojnásobně široký kočár. Když dnes potkám nějakou maminku s dvojčaty v kočárku, taky mi naskakují různé vzpomínky: zápolení se šířkou dveří, problém jak projít v samoobsluze u pokladen, apod.

Pokud tak neučiní někdo rychlejší, většinou se jim s pomocí nabídnu sama. Už vím, kde ten kočár čapnout - žádná věda.

Pavlo, ty máš dvojčata?