Jezdila jsem na tábor jako vedoucí, takže jsem nešlébila, ale pro mrňousky to bylo kruté, zvlášť navečer a v noci...

Ivo, díky za zastavení

Cha, kamarádčin syn nechce jezdit na tábory z jediného důvodu, protože se tam musí pravidelně jíst. On je to takový mlsný houžvička a při představě pravidelné stravy dostává tik. Vylovila jsi, Jitko, moc pěkné prázdninové téma.

"Hlad a bídu na vás", to by řekl náš otec a dodal by "hned by vás přešlo vymýšlení nad jídlem" Zdeňko zdravím a přeji krásný den. U nás je to momentálně jako ve Frutě, přes čtyřicet sklenek okurek a dvacet leča. Musí se dělat, když je nálada

Poprvé jsem byl na táboře v Rajnochovicích. . . . . . Hrůza,tři týdny nám propršely , tak jsme byli zavření jen v chatě.

Potom už to byla "Havaj" , pionýrský tábor "Úsvit" ve Vanově u Třešti , to byla naprostá pohoda v krásném prostředí u jednoho z mnoha rybníků.

Ostatní prázdniny jsem strávil buď stanováním se svými vrstevníky v blízkosti mého bydliště a nebo u tetičky na "Beskydě" nad Velkými Karlovicemi, kde jsem poznal , co je to život v horách bez elektřiny, rádia , televize, ale za to za stálého modlení a dřiny, Pásával jsem tam stádo krav atd, ale vzpomínám na to rád, i když smutno mi tam na té samotě na "konci světa" bylo veliké, zvláště večer .

Ivane, moc krásné vzpomínání, zdravím Tě a díky za zastavení

Me se sestrou posilali porad na tabory, mama nemela dost dovolene. Vubec me to tam nebavilo, ale jinak to neslo... A pak ve 14 ti jiny tabor... Branila jsem se jak mezek ze nejedu, jela jsem, musela - a byl to ten nejnadhernejsi tabor, nejuzasnejsi prazdniny co pamatuju. A nasledovaly dalsi takove tabory, pak uz jako vedouci... Takze ono moooc zalezi kam to dite jede, ne jenom, ze jede... Jestli je program na tabore dobry a dite se presto nechce zapojit a radsi smutni, je to trosku i o povaze ditete, takovy clovek ma obvykle problemy i pozdeji v zivote kdyz se veci nevyviji podle jeho predstav. Pokud nekdo povazuje, jak jsem se v komentarich docetla, to ze v detstvi musel na tabor (neberu pripady kdy se tam opravdu neco vazneho dramatickeho stalo) za nejstrasnejsi zazitek z detstvi, toho povazuju za opravdoveho stastivce kdekdo by mu takove pohodove detstvi zavidel. Nijak tim nesnizuju smutek co zazil, a verim, ze tehdy to tak vnimal, pokud to ale nekdo vnima tak jeste ted, prekvapuje me to. Asi bych premyslela co bylo vlastne za tim ...zrada rodicu? Strach ze sveta? Nebo co se stane mezitim doma? No ale mozna to o nejhorsim zazitku z detstvi bylo mysleno s nadsazkou...

Ivo, moc děkuji za příspěvek, myslím si, že jste to napsala zcela výstižně.

Já nikam, maminka mě nepustila ani na chmelovou brigádu, a to mi již bylo 17... A naše děti? Byli jen jednou na táboře - a pak je tam už nikdo nedostal. Kluk by možná jel, že by tam s partou kluků hráli fotbal, ale dcerka ani za nic na světě. Hezky napsané. Jitko.

Mirko, díky za návštěvu, jak je vidět, je to různé

Tak tomu rozumim, Jitko. U me se to zlomilo nekdy po pate nebo seste tride, driv jsem tam nechtel, pak uz jo.

Ty jo, já jsem táborničila jako divá už snad od 7 let :)).

Odvážná školačka!

Můj první a posledni tábor, kam mě rodiče vyslali, byl v roce 1970. Byla jsem tiché, desetileté dítě, bez kamarádů (ve vsi jsem měla jen 4 spolužáky, co se znali od školky a já byla lichá) a nikdy předtím jsem nikam necestovala s našimi ani sama. Bylo to do NDR a na 3 týdny. Nejstrašnější, co může malé dítě potkat. Někdo tomu říká otrkat se, nebo hodit do vody. Dodnes když si na tu zkušenost vzpomenu, je mne do pláče.

Jano, úplně Vám rozumímmoc děkuji za přečtení a příspěvek

Je to je krásné, mě naštěstí máma nikam neposilala. Jenom k babičce a tam bylo žůžo

Bylo!