To je na karmu. Jitko, ty vzpomínky, viď?!

Ty vzpomínky...však víš

Ono takové pohlazení je mnohdy nenahraditelné. :-)

To máš pravdu

taky jsem chodila na klásky. A později mi byl svěřen i srp a kárka, abych nasekala zeleň na mezích, aby měli králíci co jíst.

Srp jsem si jednou vyzkoušela, na jednom prstě mám od něj vzpomínku

Hybaj hybaj, take jsem to slychaval. Ne na Klasky, musel jsem chodit s babicko na lupinky. Babicka podsekavala lupinky repy, doma jsme je pak posekaly a smichali se srotem a brambory pro prasatko. Babicka rikavala, ze prasatko "potrebuje zeleny". Kdeze jsou ty casy detsvi, nebyla to doba lehka tehdy na zacatku let padesatych. Jidlo bylo na listky a kdo mohl prilepsil si vlastni produkci.

Taky jsme mívali veškeré zvířectvo a o "zelený" byl velký zájem, tak se chodilo daleko na trávu. Dnes tráva leží ladem, už není zájem. Kromě řepy jsme pěstovali tuřín (říkali jsme tomu kvak). Pak jsme taky pekli šišky pro husy a kačeny, vonělo to, ale pak samotné krmení jsem nechtěla vidět, připadalo mi to jako trápení Jaromíre, moc Vám děkuji za příspěvek

nádhera, Jitu a pohlazení po duši

Ráda jsem pohladila

A dneska je to děcka hybaj ke computeru.Pěkný blog Jitko.

No, spíš hybaj od počítače, tabletu nebo televize, tedy alespoň u nás, ale ta reakce, grrrrrr.

Krásná a poetická představa, jít po škole na klásky. Ale to protože jako městské dítko jsem znala tak maximálně: "Hybaj psát úkoly, pak do sámošky a až to budeš mít, můžeš jít ven". Schválně, Jitko, chodila jsi někdy po strništi bosa? (Jen tak mne napadlo).

Pavlo, chodila, ale nerada, spíš jen z hecu. Píchá to, ještě dnes to cítím a obdivuji všechny, kteří skáčou po strništi bosi

Pěkné.

Darjo, děkuji za čtení

krásná vzpomínka, Jitko

...a já děkuji krásně za přečtení